Část III: Milovat a sloužit

Milovat a sloužit

Miluj a služ; služ a miluj. Milujeme Boha. Sloužíme Bohu. Když milujeme Boha, vidíme. Když sloužíme Bohu, cítíme. Co vidíme? Vidíme Boží tvář. Co cítíme? Cítíme Boží Srdce. Boží Tvář nás inspiruje. Boží Srdce nás osvěcuje.

Inspirace má mnoho, mnoho přátel. Ze všech jejích přátel je aspirace zdaleka nejlepší. Osvícení má mnoho, mnoho přátel. Ze všech jeho přátel je dokonalost zdaleka nejlepší. Aspirace je vnitřní pláč našeho srdce. Osvícení je vnějším úsměvem našeho života. Vnitřní pláč stoupá vysoko, výše a nejvýše, a snaží se stát oddaně, oduševněle a bezpodmínečně jedním se stále se překonávající Skutečností. Vnější úsměv se rozšiřuje všude kolem a snaží se projevit Božskost, Věčnost, Nekonečnost a Nesmrtelnost.

Skutečným hledajícím je ten, kdo chce neustále růst, zářit a proudit v srdci Absolutního Nejvyššího. Miluje Boha a slouží Bohu ne proto, že je Bůh všemocný, ale proto, že Bůh je veškerým dobrem. Miluje Boha, protože ví, že bez Boha neexistuje. Slouží Bohu, protože cítí, že bez něho Bůh neexistuje.

V každém okamžiku musí skutečný hledající milovat Boha a sloužit Bohu čistým srdcem a jasnou myslí. Každý hledající musí mít srdce čistoty a jasnou mysl, aby urychlil svůj vnitřní pokrok a vnější úspěch.

Pravý hledající nabízí Bohu to, co má a čím je. To, co má, je nevědomost. To, čím je, je srdce vděčnosti. Když nabídne své srdce vděčnosti, stane se vyvoleným nástrojem Nejvyššího. Vyvolený nástroj občas potěší Boha svým vlastním způsobem; v ostatních chvílích těší Boha Božím vlastním Způsobem. Přijde čas, kdy se vyvolený nástroj přemění na bezpodmínečně odevzdaný nástroj. Boží bezpodmínečně odevzdaný nástroj těší Boha Božím vlastním Způsobem v každém okamžiku.

Existují dva světy: svět touhy a svět aspirace. Ve světě aspirace existují tři věci, které musíme objevit: božskou lásku, božskou oddanost a božskou odevzdanost. Dnešní lidská láska je zítřejším zklamáním a pozítřejším zničením. Božská láska je dnešním osvícením, zítřejší dokonalostí a pozítřejší úplnou a dokonalou spokojeností. Lidská oddanost není nic jiného než nevědomé, nerozpoznané připoutání. Božská oddanost je vědomé, spontánní a neustálé zasvěcení vlastní vyšší skutečnosti existence člověka. Lidská odevzdanost je odevzdaností otroka, vynucenou odevzdaností. Božská odevzdanost je zcela odlišná. V božském odevzdání konečné rozpoznává a přijímá nekonečné jako své zcela vlastní. Kapka vstupuje do oceánu a stává se oceánem samotným. V božském odevzdání vstupují neosvícené, temné a nečisté části do osvícené a ozařující části naší existence. Náš svět nevědomosti vstupuje do našeho světa moudrosti; malé „já“ se spojuje s nekonečným „Já“, což je univerzální a transcendentální Vědomí.

Než vstoupíme do světa aspirace, zůstáváme ve světě touhy. Když žijeme ve světě touhy, velkolepost má pro nás velkou důležitost. Dokonce i když vstoupíme do života aspirace poprvé, na začátku na nás občas působí poselství velkoleposti mocně. Ale skutečné poselství světa aspirace je dobro. Touha pláče po velkoleposti. Aspirace pláče po dobru.

Velkolepost má dvě úrovně bytí: vyšší a nižší. Ten, kdo je veliký, chce vědomě nebo nevědomě zůstat o kousek výše než zbytek světa. Ale ten, kdo je dobrý, chce zůstat vědomě, oduševněle a oddaně sjednocen se všemi lidskými bytostmi, aby v nich miloval Nejvyššího a sloužil Mu. V tomto pocitu jednoty svítá dokonalost a v dokonalosti se šíří Spokojenost Věčnosti.

Julius Caesar prohlásil: „Veni, vidi, vici. — Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ To je výška světa velkoleposti. Ale výška světa dobra je zcela odlišná. Vychází z nejvnitřnějších zákoutí srdce jednoty hledajícího a prohlašuje: „Přišel jsem do světa, miloval jsem svět, stal jsem se se světem jedním.“

Toto vyjadřuje skutečné přijetí života, ne odmítnutí života. Pravá duchovnost je přijetí pozemského života. Skutečným hledajícím je ten, který přijímá život, přetváří život a zdokonaluje život tak, aby se pozemský život mohl stát vědomým nástrojem Boha. Pozemský život je neustálá žízeň, neustálý hlad. Tento hlad je věčným hladem duše, aby se stala neoddělitelně jednou s tím Nejvyšším a poté projevila to Nejvyšší na zemi. Pravá duchovnost obhajuje přijetí Boha i přijetí života. V pravé duchovnosti se hledající nejprve snaží realizovat Boha, a potom Ho projevit ve svém vlastním životě.

Když je hledající na pokraji realizace, vidí dobro uvnitř i vně. Silou své dobroty cítí skutečnou a trvalou spokojenost. Ale realizaci Boha nelze dosáhnout přes noc. Není to jako si udělat instantní čaj nebo kávu. Pravá duchovnost je pomalý a stálý proces. Pomalu a vytrvale vítězí ve vnitřním závodě. Hledající činí vnitřní a vnější pokrok postupně. Ve skutečné duchovnosti tento pokrok nabízí v každém okamžiku hledajícímu pocit uspokojení a samotná spokojenost ho může učinit nesmrtelným. Na počátku svého duchovního života hledá hledající úspěch. Tento úspěch ho inspiruje; proto se s ním přátelí. Stejný hledající, když je pokročilý, cítí pouze nutnost pokroku, protože úspěch je krátkodobý zážitek, zatímco pokrok ho neustále nese do věčného a stále se překonávajícího Za.

[Poznámka: Sri Chinmoy dal přednášku „Milovat a sloužit“ na univerzitě Victoria, Britská Kolumbie, 15. října 1975.]