Guru, je v pořádku, když Invocation šeptáme, abychom nerušily ostatní, kteří ještě spí?

Sri Chinmoy: Mnohokrát jsem říkal, že Invocation nesmí být nikdy zpívaná šeptem. Invocation musí být slyšet. Ostatní písně můžeš šeptat nebo si mumlat, ale Invocation musíš zpívat nahlas, abys ji slyšela. Neříkám, abys ji zpívala ze všech sil, musí být ale slyšet. V tichosti se můžeš modlit a meditovat. Když ale vzýváš, vzývej tak, aby ses sama slyšela!

I modlitba je mnohem účinnější, když na vlastní uši slyšíš, co říkáš, a když ji říkáš oduševněle. Pronášíš-li modlitbu v tichosti, nemusíš dosáhnout stejné intenzity a dychtivosti a můžeš taky usnout. Meditace ale musí vždy probíhat v tichosti. Jinak to nejde. Meditace a koncentrace musí být tiché.

Když jsme byli malí kluci a holky — dvanáct, třináct, čtrnáct let — Matka ášramu dostala od Sri Aurobinda modlitbu. Ta modlitba se stala povinnou pro všechny žáky, co chodili v ášramu do školy. V každé třídě, když vstoupil učitel, jsme si museli stoupnout a recitovat ji. Kluci, kteří bývali v nezbedném vědomí, si v tu chvíli nikdy netroufli v takovém vědomí zůstat, protože tu modlitbu napsal Sri Aurobindo. Napsal ji pro jednu konkrétní osobu, ale Matka chtěla, abychom ji recitovali všichni. A když nastal čas, abychom ji recitovali, jak upřímně to těch třicet nebo třicet pět žáků dělalo! A učitel ji se sepnutýma rukama říkal společně s námi. Sepnul by učitel ruce v dnešním moderním světě? Sepnuli by ruce studenti? Tady na západě se to samozřejmě nedělá. V Indii však ano.

Ta modlitba začíná: „Modlím se, abych byl očištěn od umíněnosti a sebeprosazování, abych se stal povolným a poslušným…“ Co může člověk ve svých dvanácti nebo třinácti letech vědět o umíněnosti a sebeprosazování? Někteří lidé to možná nevědí ani v pokročilém věku. My jsme se ale modlili velmi oduševněle. Říkali jsme tu modlitbu velmi oduševněle, protože jsme měli tolik lásky, respektu a oddanosti ke Sri Aurobindovi a věděli jsme, že ji napsal.

Další modlitba byla vyryta na Sri Aurobindově Samádhi. Matka ji napsala ve francouzštině i angličtině. Když jsem se chodil poklonit k Samádhi, recitoval jsem ji co nejoduševněleji: „Tobě, jenž jsi byl materiální schránkou našeho Mistra…“ Říkal jsem ji s takovou oduševnělostí, jakou jsem jen dokázal v sobě najít.

Oduševnělost, oduševnělost, oduševnělost! Bez oduševnělosti nejsme lepší než papoušci.