Guru, moje otázka zní: upřednostňuje Nejvyšší některý způsob? Pokud je mým způsobem „musím porazit“, je to, jako bych se o to musel postarat sám. Co když ale říkám nějakou modlitbu se srdcem plným pokorné prosby? Upřednostňuje Nejvyšší modernější přístup, překonávající postoj neboli „musím se postarat“ postoj, před úpěnlivou prosbou?

Sri Chinmoy: Dobře, porozuměl jsem tvé otázce: mám se snažit to porazit nebo raději pokorně prosit? Když považuji Boha za svého Otce, který je Všemocný, potom prohlásím: „Můj Otec je Všemocný a já chci být hrdinou jako On.“ Pak budu říkat: „Tohle musím porazit, tohle musím porazit.“ Proč? Když porazím pochybnost, žárlivost, nečistotu a všechny ostatní nebožské síly, budu velký jako můj Otec. Proto říkám: „Tohle udělám, tohle dokážu!“ Otcovský aspekt mě vždycky bude povzbuzovat, abych řekl: „To porazím!“

Pokud ale považuji toho samého Boha za svého Pána a sebe za prosebníka, mým postojem bude: „Prosím, prosím, dej mi tohle.“ Prosebník bude o něco prosit, ale syn ne. Syn řekne: „Musím to mít!“ „Musím to porazit!“, což znamená „Dokážu to!“. To bude tvůj postoj, pokud budeš Boha považovat za svého Otce. Cítíš-li se ale jako prosebník, budeš k Bohu přistupovat s prosbou: „Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím!“ První aspekt je pro hrdinu, nejvyššího hrdinu: „Bůh je Absolutní Pán a já chci být jako On. Jak bych se jím mohl stát, kdybych nepřekonal všechny ty špatné síly, co jsou ve mně a co mne obklopují?“

Záleží na každém člověku. Jestliže někdo cítí, že uspěje, když se dotkne Božích Nohou, bude Jej prosit a líbat prach Jeho Nohou — je to jeden způsob. Druhý způsob je: „Bůh je hned vedle mě. Říkám, že se chci stát dalším Bohem. Jak se stanu dalším Bohem, když tyto síly nepřekonám?“ Celé to závisí na vztahu, jaký si chce hledající s Bohem vytvořit.

Jednou možností je modlit se a modlit. Druhý způsob je vyzvat nebožské síly. Duši nemohou dobýt slaboši. Zlé síly, nebožské síly může porazit jen silná, nejsilnější moc. První přístup znamená modlit se, modlit se a modlit se: „Bože, dej mi toto; Bože, dej mi toto; dej mi sílu.“ S pokornou prosbou se pak mohu odevzdat Boží Vůli. Když ale bez modlitby a meditace říkám: „Odevzdávám se Boží Vůli,“ co tím odevzdávám? Odevzdávám Bohu jen svoji letargii a nic jiného. Stal jsem se ztělesněnou letargií a tuto letargii odevzdávám. Vyvinu-li ale osobní úsilí, snažím se, snažím se a snažím se něco udělat. A musím přitom cítit, že i toto snažení není nic jiného než Boží Milost. Boží Milost na mě sestoupila a díky ní mohu jednat, ale samotná moje činnost je Milostí Nejvyššího.

Pokud si dokážeme v našem životě vybudovat hrdinského ducha, špatné síly se k nám neodváží přiblížit. Řekněme, že za mnou někdo přišel a chce mě zbít; někdo se mě chystá bít hlava nehlava. Mohu se zachovat dvojím způsobem. Mohu se snažit pocítit, že je můj otec přede mnou a já se za ním schovávám. Chrání mě, protože je silnější. Nebo se snažím cítit, že stojím vedle svého otce. Chce-li mě pak někdo zbít, jsem připraven mu to vrátit — něco za něco. Jsem připravený ho udeřit, protože dobře vím, že mě můj otec ochrání, že se postaví na moji stranu, na stranu svého syna.

V prvním případě se před útočníkem schovávám za svým otcem. Mám strach, a tak si stoupnu za otce. Tento postoj je postoj oddaného. Ve druhém případě jsem vedle něj jako mocný lev. Když si to ale situace vyžádá, když se dostanu do problémů, můj otec mě přijde zachránit a protivníka zničí.

Můžeme zaujmout jakýkoliv postoj potřebujeme. Musíme si ale vybrat: chceme být hrdinou nebo oddaným? Otázkou je, který aspekt chceme přijmout. Pokud něco porazíme pomocí své modlitby a meditace, získáme sebedůvěru. V opačném případě musíme při každém napadení klepat na Boží Dveře a dotýkat se Božích Nohou. Bůh nám však řekne: „Místo aby ses pořád dotýkal Mých Nohou, proč se nesnažíš získat vnitřní sebedůvěru pomocí modlitby? Proč si už dopředu, předtím, než tě někdo napadne, nesnažíš osvojit potřebnou sílu tím, že na Mne budeš myslet a považovat Mne za svého vlastního?“

Oba aspekty jsou potřeba. Aspekt modlitby je potřeba a aspekt odevzdání také. Aspekt odevzdání ale musí přijít, až když už jsme něco vykonali, až potom, co jsme se neúnavně snažili, snažili a snažili. Až pak můžeme říct: „Udělal jsem, co se dalo. Teď se odevzdávám Tvé Vůli.“ A zatímco se modlíme, musíme cítit, že i naše schopnost neustále se modlit není nic jiného než Boží Milost.

Náš indický způsob znamená modlit se k Bohu během recitování Véd, Upanišad a Bhagavadgíty. To je jeden způsob, jak se modlit — se sepjatýma rukama. Dalším způsobem je vynést do popředí Boží Všemohoucnost. Boží Všemohoucnost je uvnitř nás. „Veď mě od nepravdy k Pravdě, od temnoty ke Světlu, od smrti k Nesmrtelnosti“ — to je první způsob. Existuje však i druhý: „Uttisthata jagrata“ — „Povstaň! Probuď se!“ A je ještě jeden výrok, který duchovní Mistři často zmiňují: „Na bhoy! Na bhoy!“, což znamená: „Žádný strach, žádný strach! Neboj se, neboj se!“

Tagore v jedné ze svých nejdůležitějších básní říká: „Mojí modlitbou k Tobě není, abys mne chránil před nebezpečím, ale abys mi dal odvahu mu čelit.“ Je to tak skvělá báseň! Tagore říká: „Nebezpečí existuje. Modlím se k Tobě, abych mu čelil, ne proto, abys mne před tímto nebezpečím chránil. To je má modlitba.“ (Sri Chinmoy zarecituje báseň v bengálštině a pak pokračuje ve své spontánní interpretaci.) „Když přijde vážná krize, ó Bože, v tu chvíli se k Tobě nechci modlit pro ochranu, chci se modlit, abys mi dal odvahu. Nesmím se nechat zastrašit samotným strachem. Nesmím se strachu obávat.“

Toto je příběh z mytologie: Oddaný Pána Šivy byl někým napaden a vzýval Pána Šivu. Párvatí, božská družka Pána Šivy, mu v Nebi řekla: „Toto je opravdu vážné! A co děláš ty? Tvůj oddaný je ve vážném nebezpečí. Vzývá tě a ty mu nevěnuješ žádnou pozornost. Hned běž a zachraň ho!“

Pán Šiva tedy sestoupil na zem, aby zachránil svého oddaného. Mezitím však oddaný, který se tak intenzivně modlil, získal zevnitř odvahu a nebožskému útočníkovi se postavil. Když útočník uviděl jeho vnitřní sílu a vnitřní vůli, otočil se a utekl.

Pán Šiva se vrátil do Nebe a povídá: „Párvatí, podívej! Než jsem ho stačil zachránit, můj oddaný ten problém vyřešil sám. Vynesl do popředí svou vlastní vnitřní sílu.“

Párvatí se zeptala: „A co je pro něj lepší: modlit se pro tvou podporu nebo najít uvnitř sebe odvahu, aby mohl své vlastní problémy vyřešit sám?“

Pán Šiva odpověděl: „Co je lepší? Pokud cítí, že uvnitř sebe něco má, proč by tu schopnost nepoužil? Proč by mě měl pořád vzývat? Pokud necítí, že má uvnitř sebe sílu, pak ať se modlí a modlí. Když už ale má v sobě schopnost s těmito špatnými silami bojovat, nemusí mě vzývat. Může svou sílu použít. Cítí-li však oddaný, že je pro něj nemožné bojovat sám proti těmto silám, přemoci je nebo je zničit, potom ať se ke mně určitě modlí.“

Znovu bych se vrátil k Tagorově básni. (Sri Chinmoy znovu recituje báseň v bengálštině.) „Mojí modlitbou k Tobě není, abys mě ochránil před nebezpečím nebo před kritickou situací. Má modlitba k Tobě, ó Pane, je: Dej mi nezlomnou sílu, abych se této krize nebál.“

Když vnitřní sílu nemáme, budeme přirozeně utíkat a utíkat a modlit se k Nejvyššímu: „Zachraň mě, zachraň mě, zachraň mě!“ To je v takovém případě určitě vhodné. Když si ale v každém okamžiku nepěstujeme odvahu, existuje riziko, že se vzdáme duchovního života. Někteří lidé mají o duchovnosti hloupou představu. Kvůli neustálému napadání špatnými silami, nebožskými, nečistými myšlenkami, se těmto silám nakonec podvolí. Řeknou si: „Ó můj Bože, roky se modlím — třicet, čtyřicet let — a stále nedokážu tyto síly porazit. K čemu to tedy je?“ Podívejte se na jejich hloupost!

Vzdám se snad jen proto, že jsem tyto špatné síly nepřemohl ani po čtyřiceti letech jógy? Někteří lidé si řeknou, že jejich slabosti zůstaly stejné, přestože následovali duchovní život dvacet, třicet nebo čtyřicet let, a vzdají to. Došli k závěru: „Je to marné, marné, marné. Bůh nechce, abych tyto síly přemohl, anebo je k mému utrpení netečný.“ Jenže Bůh není netečný. Ne, ne! Všechno má svůj čas.

Musíme vidět, kolik máme upřímnosti, když tvrdíme, že chceme tyto špatné síly nebo nečisté síly nízkého vitálna překonat. Všichni bychom rádi realizovali Boha přes noc! Máme pocit, že realizace Boha je jako instantní káva, opravdu. Tak to ale vůbec není. Všechno má svůj čas. Lidé si myslí: „Ó, v jediné inkarnaci jsem se modlil po dvacet let, třicet let.“ Nemáme ale tušení, jakého dosáhli vnitřního pokroku.

Sri Aurobindo měl před realizací Absolutna Gurua, který se jmenoval Višnu Bhaskar Lele. Tomuto Guruovi trvalo sedm let, sedm dlouhých let, než se mu podařilo vytvořit si mír v mysli, naprosto mysl uklidnit a utišit. Sri Aurobindovi to trvalo pouze tři dny. A podívejte se na upřímnost tohoto Mistra! Prohlásil: „Trvalo mi to sedm let a tobě jen tři dny.“ Nyní se dostávám k tomu, co jsem chtěl říct: během těch sedmi let to mohl vzdát. Mohl si říct: „Ó Bože, toto není pro mě. Jeden rok, dva roky, tři roky — pořád se snažím, ale má mysl se ne, a ne utišit.“ On ale pokračoval a nakonec mysl utišil.

Existuje ještě jeden příběh, který jsem napsal o Mistrovi a žákovi. Žák v něm daleko překonal svého Mistra a ten jej pak prosil: „Slib mi, slib mi, že v mé další inkarnaci se staneš mým Guruem. Už teď jsem připravený tě přijmout za svého Gurua, protože jsi mě daleko překonal. Když mě nepřijmeš hned, musíš být mým Guruem v mé následující inkarnaci.“ Podívejte se na to! Jak byl upřímný!

Když obyčejní Mistři vidí, že je jejich žáci překonali, bůhví co se stane. Jenže tento Mistr byl tak upřímný. V tu dobu měl ohromnou okultní sílu a jeho žák neměl žádnou. Mistr měl okultní sílu a viděl schopnosti svého žáka. Bez jakékoliv okultní síly jej žák překonal, zdaleka překonal, protože si vytvořil neoddělitelnou jednotu s Absolutním Nejvyšším. Mistr toužil po okultních a dalších silách a získal je. Jenže pak litoval, jakou udělal chybu. Modlil se k Bohu pro okultní síly a všechny možné další síly a dostal je. Jeho žák tyhle síly neměl, ale vybudoval si neoddělitelnou jednotu, úplnou jednotu s Boží Vůlí. Mistr už zestárl a bylo pro něj příliš pozdě, tak jen pravil: „Prosím, slib mi, že se v mé další inkarnaci staneš mým Guruem. Chtěl bych ji začít s touto modlitbou: Staň se Vůle Tvá.“

Neexistuje nic nadřazeného této modlitbě. Nestačí ale říkat: „Staň se Vůle Tvá.“ Když to říkáme jen tak, je to jako vtip. V jeden okamžik to řekneme a v příštím dychtíme po jménu, slávě, materiálním bohatství a všem možném. Mistr z tohoto příběhu byl ale upřímný. Řekl: „Musíš být mým Guruem v mém dalším životě. Opravdu chci, aby ses stal mým Guruem.“ Když jsme upřímní, určitě dokážeme dojít až k Božím Dveřím.