Část II — Komentář k Thomasi Jeffersonovi
HDWO 4. Sri Chinmoy poskytl komentář o Thomasi Jeffersonovi 10. října 2003 během rozhovoru s Nripalem.Nripal: Víme, že duchovnost — ve smyslu, jak jí my všichni rozumíme, jak jsi nás učil jí porozumět — prostupovala vědomím mnoha zakladatelů Spojených Států, a oni dokázali rozlišit mezi nejvyšší, nejprostší duchovností a provozováním náboženství. Jefferson byl šampiónem v oddělení církve od státu, přestože byl hluboce duchovní člověk. Dnes tomu lidé stěží rozumějí.
Jefferson mluvil o Stvořiteli, o Bytosti, která „nedělá nic špatného“, a používal všechny ty úžasné fráze o nejvyšší Bytosti v dopisech, a dokonce i ve veřejných zákonech a dokumentech. „Všemocný Bůh stvořil mysl svobodnou a projevil svou nejvyšší Vůli, aby svobodnou zůstala a nepodléhala žádnému omezení.“ To je citace z viržinského zákona o náboženské svobodě. Zde do zákona napsal: „Všemocný Bůh stvořil mysl svobodnou.“ Co by si o tom dnes lidé mysleli? Řekli by: „To je porušení základní listiny práv. Tak to nemůže být. Propagujete náboženství.“ Lidé nerozumějí, že to není propagace náboženství, ale že to je rozpoznání, odkud přicházejí posvátné a nepopíratelné pravdy.Nakonec se někdo musí objevit ve vedoucí roli veřejného života, kdo by jasně vyjádřil rozdíl mezi duchovností na jedné straně a náboženstvím na straně druhé; kdo by dokázal zformulovat odlišnost běžné lásky k Bohu, kterou všechna náboženství sdílejí, a podpory zakládání náboženství a jeho dogmat. Je mezi nimi jemný, ale skutečný rozdíl. Vidíme to, když Jefferson používá slova jako „posvátný“. Přináší tím duchovní rozměr, ale netlačí jej do sféry náboženství. Jeho porozumění a vyjadřování je skutečným uměním, které je dnes zjevně ztraceno.
Sri Chinmoy: Duchovnost je matkou. Náboženství je dítětem. Matka má veškerou náklonnost, soucit, sladkost, laskavost a rozlehlost. Děti se hádají a perou a pak běží k matce, aby je utěšila. Každé dítě si myslí, že má pravdu, a nebohá matka se snaží, aby každé dítě pocítilo, že má pravdu svým vlastním způsobem. Matka dětem říká: „Jen mě milujte, milujte, milujte. Čím víc mě budete milovat, tím méně se budete hádat a prát, a tím víc si budete vzájemně rozumět.“
Duchovnost také náboženství zastřešuje. Když duchovnost z náboženství vymizí, nedokáže náboženství přetrvat ani vteřinu. Stejně jako děti, tak i náboženství občas cítí, že mohou žít bez matky. V takovém případě matka řekne: „Dobrá, zkuste to po svém.“ Po chvíli si však uvědomí, že bez matčiny náklonnosti a zájmu nemohou existovat ani vteřinu.
Není jediného člověka, který by nebyl duchovní. Jsou však stupně duchovnosti. Má duchovnost nemusí mít stejnou výšku a hloubku, jako duchovnost někoho jiného. Duchovnost je ale vrozená, protože přebývá v Bohu, s Bohem a pro Boha. Člověk nestvořil duchovnost, kdežto náboženství je stvořeno člověkem. Náboženství vznikají ze zážitků lidských bytostí. V dávné minulosti žili duchovní Mistři a náboženství vznikla z jejich zážitků. Duchovnost ale ve své neposkvrněné podobě přichází přímo od Boha, z Boží Vize. Náboženství se musí od duchovnosti učit, musí sedět u jejích nohou, protože duchovnost ztělesňuje univerzálnost, kdežto člověkem stvořené náboženství univerzální není. Proto mluvíme o lásce k Bohu. Když milujeme Boha, vstupujeme do sféry duchovnosti. Pokud je náboženství také jen láskou k Bohu, má dveře otevřené. Můžeme jít do kostela, můžeme jít do chrámu, můžeme jít kamkoliv chceme.
Všechna náboženství naneštěstí vytvořil člověk. Říká se, že indická náboženství vzešla od védských zřeců, křesťané mluví o svém náboženství a ostatní mluví o svém náboženství. Duchovní osoby, které měly nějakou vizi nebo duchovní zážitky, je předaly svým přátelům, malému kousku světa nebo i celému světu. Náboženství něco získává zevnitř a pak to nabízí. Kvalita může být výborná, kvantita může být také vynikající. Ale duchovnost přichází přímo od Boha a zaplavuje náš životní dech.
Milujeme-li Boha, náboženství a duchovnost pro nás budou vždy neoddělitelné. Pokud Boha opravdu milujeme a s ním i jedno náboženství, nevzniká žádný problém. Když ale některá náboženství chtějí dát najevo svoji nadřazenost, jak to dělají? Snaží se spoutat a podřídit si ostatní náboženství. Takto je to špatně. Zatímco se snaží ostatní spoutat, sama jsou již spoutána. Jakmile však jednou milujeme Boha Jeho vlastním Způsobem, všechna náboženství, která jsou jako domy či domovy, můžeme považovat za svá vlastní. Každého můžeme považovat za svého vlastního.
Lidstvo potřebuje upřímně milovat Boha. Když jej milujeme, vidíme, že existuje jen jediná věc, a tou je duchovnost. Duchovnost není slovo ani pojem. Není to ani náboženství. Duchovnost je životním Dechem Boha. Bůh drží nepatrnou část svého Nekonečného životního Dechu uvnitř srdce Matky Země.
Vždy cítím a vím, že duchovnost je odpovědí. Duchovnost je univerzální. Neznamená ale jen poselství, která někteří duchovní Mistři nabídli světu. Každý Mistr ukázal nějaký způsob, jak se dostat k Cíli. Každý jednotlivec musí po určité cestě kráčet, aby Cíle dosáhl. Náboženství se nakonec duchovnosti odevzdá. Ve skutečnosti už se tak stalo, jen si to náboženství nechce přiznat. Nechce připustit, že už se podvědomě odevzdalo vůli duchovnosti.
Náboženství si chce udržet svoji samostatnost. Přijde však den, kdy všechna náboženství, podobně jako duchovnost, budou všeobjímající. Buď budou všechna milovat Boha společně, anebo různým způsobem, ale v harmonii mezi sebou. Jedno náboženství nebude kritizovat způsoby, jakými ostatní náboženství přistupují k Bohu.
