Upřímnost, čistota a jistota

Upřímnost, čistota a jistota: tyto tři božské vlastnosti se k sobě dokonale hodí. Upřímnost má v duchovním životě vrcholný význam. Upřímnost a duchovnost jdou vždy společně. My všichni vedeme duchovní život; my všichni jsme duchovní lidé nebo se přinejmenším za ně považujeme. Aspirující člověk může být upřímný ke svým přátelům, příbuzným, sousedům a obecně k celému světu, ale nemusí být upřímný sám k sobě. Je nekonečně jednodušší být upřímný k ostatním než sám k sobě. V každodenním životě mluví aspirující ve vnějším světě téměř vždy pravdu. Ale bohužel, ten stejný aspirující neustále lže sám sobě.

Aspirující má brzy ráno meditovat a také medituje. Jaká je jeho meditace? Jeho meditace je vzývání Světla, Míru a Blaženosti. Vědomě usiluje o to, aby neměl nic společného s temnotou, nečistotou, nedokonalostí a nevědomostí, které vidí všude kolem sebe. Je mimo ně; je nad nimi. Během meditace slibuje sám sobě, že bude čistý, že bude odpoutaný, že bude neustále aspirovat. Je to horlivý slib sobě samému, že o sobě nebude pochybovat, že se nebude ničeho bát, že nebude obětí nečistoty a úzkosti. Ale v okamžiku, kdy vyjde ze svého pokoje a vejde do širého světa, vědomě či nevědomě se stane obětí nečistoty, úzkosti, žárlivosti, strachu a pochyb. Jak den postupuje, všechny jeho sliby jsou porušeny. Každý den dává vnitřní slib své duši, Bohu, že bude božský, že bude vybraným nástrojem Boha, že bude poslouchat pouze příkazy své vnitřní bytosti. Ačkoliv dává všechny tyto vnitřní sliby, nevyplní ani jediný z nich. Své vnější sliby velmi často dodržuje, ale vnitřní slib sám o sobě dodržet nedokáže. Nicméně vnitřní slib musí být vyplněn jako první. Když jej dokážeme splnit, staneme se svým pravým vlastním já, staneme se svou jedinečnou vnitřní božskostí.

Během meditace a během každodenní činnosti musíme tak, jak vdechujeme vzduch, vdechovat čistotu. Na čistotu musíme myslet vědomě. Máme vnitřní bytí a vnější bytí. Naše vnitřní bytí se začne dusit, pokud se nebudeme moci nadechnout čistoty. Kosmické Já, univerzální Já, je vždy horlivé zásobovat nás čistotou v nekonečném množství. My však nemáme čas, potřebu či nutkání ji mít. Není-li v našem vnitřním životě nastolena čistota, náš vnější život zcela jistě dříve či později selže. V čistotě může růst naše božskost; v čistotě může vykvést náš pravý život a mít zde na zemi své naplnění.

Je nesmírně těžké dosáhnout čistoty v myšlení. Čistota ve vnější činnosti je jednodušší, ale v myšlení jí musí být dosaženo nejdříve. Jak můžeme mít čistotu v mysli, myšlenkách a nápadech? Takovou čistotu můžeme mít snadno, když cítíme, že nejsme tělo, ale duše. Slovo „duše“ okamžitě přináší do mysli čistotu v hojné míře. Čistota se dostaví; musí se dostavit v okamžiku, kdy cítíme, že nejsme tělem, ale duší. I když nevíme, co je duše, samotné slovo „duše“ přináší do naší mysli pocit světla, božskosti a ryzí radosti. A z těchto božských vlastností se spontánně rodí čistota.

Duše používá tělo, aby naplnila své poslání na zemi. Když se tělo vědomě sjednotí s duší, uvědomí si svůj účel a význam na zemi. Jinak tělo zůstane napořád slepé, temné, nedokonalé a do jisté míry nehodné. Ale silou naprosté jednoty těla s duší se tělo stává největší pýchou Absolutního. Nabídněme tělo duši a sjednoťme se s ní. Nechť splyne fyzická mysl s univerzálním Vědomím, po kterém usilovně toužíme. Nechť je fyzická mysl, která v sobě chová žárlivost, strach, pochyby a nevědomost, nabídnuta duši, která je znakem dokonalosti ve vnitřním i vnějším světě.

Kde je náš Cíl? Není na modré obloze, v rozlehlém oceáně ani na vzdálené poušti; je hluboko uvnitř nás, v nejvnitřnějších zákoutích našeho srdce. Naše duchovní srdce je nekonečně větší než svět. Svět roste a plyne uvnitř duchovního srdce. Pokud dokážeme cítit, že naše aspirující srdce je živoucím Dechem Nejvyššího, pak musíme cítit, že náš milovaný Cíl je uvnitř, ne venku.

Abychom si uvědomili Cíl, abychom dosáhli Cíle hluboko uvnitř, musíme obnovit náš život a každý den jej osvěžovat. Každý den brzy ráno musíme náš vnější život se zlatou nadějí znovu obnovovat. Tato naděje není planý sen; je to předchůdce božskosti, která bude v naší přirozenosti a jejím prostřednictvím projevena. Je to naše dynamická božská kvalita, naše zlatá naděje, která vidí Svět Za, i když je ještě daleko.

Co je nezbytně nutné, abychom uviděli Svět Za, je naše jistota, nezdolná víra v sebe sama. Musíme cítit, že jsme Bohem vybrané dítě. Musíme cítit, že ztělesňujeme nekonečné Světlo, nekonečnou Pravdu a nekonečnou Blaženost a že musíme tyto božské vlastnosti nyní odhalit a projevit. Odhalení a projevení jsou naprosto nezbytné. V okamžiku, kdy začínáme odhalovat a projevovat svou vnitřní božskost, uvidíme, že nekonečnou Pravdu, nekonečné Světlo a všechny další božské vlastnosti Nejvyššího již ztělesňujeme.

Nejvyšší Cíl je v nitru. Cíl po nás pláče, ale my ho hledáme někde, kde není. Pláčeme po svém vlastním bytí, které je plné strachu, pochyb, nevědomosti, pýchy, marnosti a sobeckosti. Jestliže bychom však plakali po Bohu každý den, jestliže bychom brzy ráno meditovali na harmonii, mír, blaženost, hojnost a naplnění, jedině poté bychom viděli, cítili, uvědomili si a vrostli do našeho Cíle. Objevili bychom, že náš transcendentální Cíl je uvnitř a vrůstá do svého pravého obrazu.

Když dosáhneme transcendentálního Cíle, uvidíme, že Bůh a my jsme jedním a navždy jedním zůstaneme. Člověk a Bůh, aspirant v člověku a spasitel v Bohu jsou zcela jedním. Jeden druhého naplňuje. První Jej naplňuje vděčností své duše; druhý jej naplňuje nekonečným Soucitem Své Duše. Vděčnost a Soucit se vzájemně naplňují — vděčnost od aspirující duše člověka a Soucit od osvěcující Duše Boha.