Otevřete své srdce
Chcete-li Boha,otevřete své srdce a utíkejte.
Chce-li Bůh vás,
otevřete oči, zacpěte si uši a utíkejte.
Chcete-li Boha, otevřete své srdce a utíkejte. Co to znamená otevřít srdce? Berme srdce jako květinu, lotos. Lotos má mnoho okvětních lístků. Každý z těchto lístků můžeme považovat za božskou vlastnost: lásku, radost, mír, blaženost, harmonii a tak dále. Právě teď je láska, kterou máme, velmi omezená; mír, který máme, je velmi omezený; radost, kterou máme, je velmi omezená. Máme všechny božské vlastnosti, ale máme je v omezené míře. Pokud však poběžíme s našimi omezenými vlastnostmi k Bohu, Zdroji všech božských vlastností, tomu Jedinému, který má tyto božské vlastnosti v nezměrné míře, jedině tehdy budeme v naprostém bezpečí a zcela naplněni.
Když otevřeme své srdce celému světu, nejsme v bezpečí. Zlo a zničující vlastnosti světa do nás mohou vstoupit a využít nás ke svým vlastním účelům. Mohou tak učinit právě proto, že láska, která je naší silou, je velmi omezená; radost, která je naší silou, je velmi omezená; mír, který je naší silou, je velmi omezený. Všechno, co máme, máme ve velmi omezené míře. Ale zároveň musíme mít víru v sebe sama. Ačkoliv nejsme nyní bezmezní a nekoneční, nastane den, kdy budeme bezmezní, nekoneční a transcendentální. Jak? Tak, že půjdeme ke Zdroji, k Bohu.
I přesto, že nevědomý svět může zničit lotos v nás, neznamená to, že nebudeme mít vůbec důvěru v lidstvo. Největší indický duchovní politik Mahátmá Gándhí řekl něco velmi překvapivého. Řekl, abychom neztráceli víru v lidstvo. Musíme brát lidstvo jako oceán. V oceánu je několik kapek, které mohou být znečištěné, ale celý oceán není znečištěn. Podle něj nesmíme soudit lidstvo na základě omezených zkušeností, které obvykle získáme, když se setkáváme s omezenými lidmi v našem okolí. Musíme být opatrní, ale zároveň musíme mít víru v lidstvo. Když v něj ztratíme víru, budeme odsouzení k zániku, protože lidstvo je skutečnou končetinou našeho těla.
Protože jsme duchovní hledající, musíme mít větší víru, než mají obyčejné lidské bytosti. Musíme mít víru dokonce i v neaspirující osoby, ačkoliv se nebudeme právě nyní pokoušet přeměňovat jejich přirozenost. Proč? Protože nemáme nezbytné schopnosti nebo proto, že to není Boží Vůle. I když nemáme nezbytné schopnosti, Bůh nám je může poskytnout. Může nás učinit silnými, abychom mohli pomoci lidstvu. Ale to není Boží Vůle. Boží Vůlí je, abychom pomáhali těm, kteří jsou již do jisté míry probuzeni, těm, kteří aspirují nebo těm, kteří aspirovat chtějí, ale ne těm, kteří hluboce spí. Bůh je nechce tlačit. Bůh jim říká: „Spi, Mé dítě, spi.“ Ale těm, kteří jsou již probuzeni, a těm, kteří chtějí běžet, Bůh říká: „Měj víru v Mé stvoření, kterým je lidstvo, a měj víru sám v sebe, protože jsi to ty, kdo Mě nakonec bude na zemi reprezentovat.“ Musíme mít víru v sebe sama, abychom realizovali a naplnili Boha. Musíme mít víru v Boha, protože je to On, kdo nás inspiroval a probudil a kdo nás naplní Svým vlastním Způsobem.
Chce-li Bůh vás, otevřete oči, zacpěte si uši a utíkejte. Musíme být plně probuzení a bdělí. Musíme skoncovat s životem ve světě spánku dříve, než dokážeme nalézt Boha. Musíme se rozhlédnout kolem, ne abychom viděli ošklivost světa, ale abychom viděli stvoření v jeho nejčistší podobě nejčistšíma očima. Otevřete oči. Nesmíme už déle spát! Musíme se dívat na svět s čistotou, kterou máme, a vidět čistotu v Božím stvoření.
Zacpěte si uši. Proč si musíme zacpávat uši? Protože existují věci, které můžeme zaslechnout a které nás budou obtěžovat a rušit, věci jako kritika, žárlivost, lichocení a chvála. Když nás někdo kritizuje, jak bychom ho mohli brát vážně? Měli bychom jej považovat za psa, který štěká přímo před námi. Když pes štěká přímo na nás a my mu věnujeme pozornost, pes nepřestane štěkat a obtěžovat nás. Pak budeme mít potíže s dosažením našeho předurčeného Cíle. Kritiku bychom měli brát stejně. Lidé nás kritizují všelijak. Říkají: „Je neužitečný. Celý svůj čas tráví meditováním a nepomáhá společnosti tak, jak by společnost potřebovala.“ Co však společnost chce? Ani ona sama to neví. Nikdo nám nemůže říci, co máme dělat se svým životem. Pokud jsme připraveni pro Boha, pokud jsme probuzeni a máme otevřené oči, Bůh nás chce. V tu chvíli nesmíme věnovat pozornost něčí kritice. Musíme vědět, že to, co děláme, je nejlepší. Je to nejlepší i pro ty, kteří nás kritizují, protože přijde den, kdy se vzdají nevědomosti a budou inspirováni nás následovat.
Co se stane, věnujeme-li pozornost něčí žárlivosti? Naše životy budou zmařeny. Žárlivost je jed, nic jiného. Pokud nasloucháme žárlivým slovům nějakého člověka, jeho poskvrněné a nečisté city do nás vstupují. Budeme vdechovat jed a naše vlastní plíce budou zasaženy. Žárlivost je příšera, které poskytujeme přístřeší, pokud věnujeme pozornost něčí žárlivosti.
Co se stane, víme-li, že nám někdo lichotí? Jsme-li k sobě upřímní, víme, že ten člověk mluví o výši, které jsme ještě nedosáhli, proto nás to neovlivní. Ale pokud se sjednotíme s člověkem, který říká, že jsme dosáhli té ohromné výše, jen podvádíme sami sebe. Právě nyní jsme teprve u paty stromu. Pokud máme pocit, že jsme už vylezli na vrchol stromu, nestane se to pravdou jen proto, že nám to ten a ten říká. Stále ještě zápasíme u paty stromu. Pokud nám někdo podsouvá myšlenku, že jsme už dosáhli vrcholu, pak se přestaneme snažit šplhat nahoru a nikdy předurčeného Cíle nedosáhneme. Sebeklam je sebezničení, protože v sebeklamu není světlo. Pokud nasloucháme lichocení, zůstaneme v temnotě u paty stromu.
Jestliže jsme opravdu udělali něco dobře a ostatní nás chválí, jsme opět v nebezpečí. Co se stane, pokud věnujeme veškerou pozornost jejich chvále? Do popředí vyjde pýcha a naše drahocenná aspirace, náš vnitřní stoupající plamen nemůže vystoupat tak rychle, jak by stoupal jindy. Pokud nás někdo upřímně chválí nebo hluboce obdivuje a my věnujeme jeho chvále přílišnou pozornost, část z nás, která je velmi cenná, od nás odejde. Poté nebudeme stejní, dokud to něco zvláštního nevejde zase zpátky. A to přijde zpět jedině tehdy, když znovu vstoupíme do hluboké meditace a obnovíme svou vnitřní rovnováhu. Když jsme opět kompletní, můžeme běžet rychleji. Ale pokud nám něco uvnitř chybí, nebude naše bytost fungovat správně. Proto musíme být velmi opatrní, když nás lidé stále a stále chválí. Když jim budeme věnovat příliš mnoho pozornosti, budeme ve velkém nebezpečí. Je velmi milé slyšet chválu, ale následný účinek chvály, není-li na ni správně nahlíženo, je osudný. Na upřímnou chválu si musíme dávat stejný pozor jako na kritiku, žárlivost a lichocení.
Co je za tou vší kritikou, žárlivostí, lichocením a chválou? Lidská nevědomost! A co přesně je nevědomost? Je to temný vnější plášť vědění a pravdy. Přeměň nevědomost nebo pronikni jejím závojem a ihned uvidíš veškeré vědění a veškerou pravdu. Všichni jsme slyšeli jméno Aldous Huxley. Ten jednou řekl, že nevědomost je přemožitelná. Pokud chceme znát pravdu, můžeme. Neznáme ji právě proto, že ji nechceme znát. Pokud něco upřímně chceme poznat, nakonec to poznáme. Když nechceme něco poznat, nikdy to nepoznáme.
V naší vnitřní historii a vnějším obyčejném životě vidíme, že když dozraje čas, božské síly v člověku vykonají správnou věc, i když si toho člověk není plně vědom. Dítě je hladové. Není si vědomé svého hladu a říká, že nebude jíst. Ale matka ví, že je čas, aby se dítě najedlo, a cítí, že má dítě hlad, proto ho nutí, aby jedlo. Také v duchovním světě může být někdo připraven pro duchovní život, ale ve vnější mysli nemusí vědět, že je připraven. Protože cítí, že není připraven, můžeme říci, že nechce znát pravdu, že nechce vidět nebo cítit světlo. Ale Bůh ví, že tento člověk je připraven. Proto Bůh přichází a nutí ho, aby přijal vnitřní život. I když se nestará o to, aby poznal pravdu, Bůh ho nutí ji poznat.
Jsou lidé, kteří se bojí Boha, bojí se světla, bojí se pravdy. To znamená, že si nejsou plně vědomi svého duchovního života. Zda se bojíte Boha nebo ne, je na vás. Ale přijde den, kdy bude Bůh cítit, že jste vnitřně plně připraveni, i když navenek si toho nejste vědomi. V tu chvíli vás bude Bůh tlačit, bude vás nutit poznat pravdu. Bůh vám pravdu poskytne i navzdory tomu, že vaší vnější mysli chybí připravenost.
Ale když jsme uvnitř i navenek připraveni, když vnitřně meditujeme a navenek jsme si vědomi toho, co děláme, máme z toho přirozeně největší užitek a dostavuje se nejrychlejší výsledek. V tu chvíli se náš vnitřní život a náš vnější život vědomě spojují v jeden. Náš vnitřní svět a náš vnější svět vědomě běží ke stejnému Cíli. Když se tak stane, Bůh bude pyšný na naše vědomé uvědomění si pravdy a vědomé dosažení nejvyššího Světla.
Každý aspirující musí jít k Bohu nebo Bůh musí přijít k němu. Pro každého aspirujícího je nejlepší, aby byl vždy připraven být zcela k dispozici Bohu. Když Bůh řekne: „Zůstaň, kde jsi, nevstupuj do nevědomosti. Přicházím k tobě,“ musíme být okamžitě připraveni zůstat, kde jsme, a očekávat Jeho příchod. Když však Bůh řekne: „Už nestůj! Poběž ke Mně, čekám na tebe,“ poběžíme k Němu. Boží Soucit nás může vést jedině tehdy, jestliže si jsme vědomi svého vlastního bytí. Když nás povede Boží Soucit, bude nám k disposici vnitřní i vnější poslušnost Jeho Vůli.
