Společné zasvěcení reality země a reality Nebe
Jednoho dne šli muž středního věku a jeho žena ke Gambiranandovi a požádali ho, aby je zasvětil. Mistr řekl: „Ne dnes, ale za několik měsíců vás zasvětím.“Stalo se, že krátce poté žena vážně onemocněla a zemřela. Muž byl velmi smutný, pořád se však chtěl stát opravdovým žákem Gambiranandy. Šel tedy za Mistrem a znovu požádal, aby byl zasvěcen. Mistr souhlasil a určil datum. Když přišla doba zasvěcení, prosil muž Gambiranandu, aby zasvětil i jeho zemřelou ženu.
Mistr řekl: „Jak to mohu udělat? Je mrtvá, už s tebou není.“
Muž řekl: „Ne, její duše není mrtvá. Slíbil jsi, že nás oba zasvětíš. Až mě budeš zasvěcovat, můžeš zasvětit také ji. Prosím, prokaž mi tuto laskavost.“ Začal plakat a Mistr nakonec souhlasil.
Gambirananda položil vedle sebe dva polštářky. Muž si sedl na jeden a druhý zůstal prázdný. Během toho, jak Mistr hledajícího zasvěcoval, položil jednu ruku na něj a druhou nad prázdný polštářek. Za několik minut lidé viděli, že se ten polštář hýbe, a byli si jistí, že to byla přítomnost manželky. Takto je Gambirananda oba společně zasvětil.
Komentář: Pravý úkon zasvěcení se odehrává především v duši, a ne ve vědomí těla. Když Mistr zasvětí hledajícího, okamžitě mu pomáhá vzpomenout si na slib Absolutnímu Nejvyššímu, který jeho duše složila předtím, než vstoupila do světové arény. Když Mistr zasvětí fyzické v hledajícím, pročišťuje jeho vnější existenci tím, že se dotkne jeho fyzické skutečnosti. Když zasvětí duchovní v hledajícím, vlévá do jeho systému proud osvěcujícího Světla. Fyzické zasvěcení nám připomíná naši duchovní povinnost. Duchovní zasvěcení nám připomíná nesmrtelnost našeho světla vědomí.
