Jak si můžeme pamatovat, že máme odpouštět světu jeho nedostatky a odpouštět také sami sobě své vlastní nedostatky?⁸

Sri Chinmoy: Při vzácných příležitostech vidíme nedokonalosti v sobě, ale vždy je vidíme v ostatních. A teď co uděláme, když objevíme, že jsme nedokonalí nebože jsme udělali něco špatného? Ihned si odpustíme nebo si nevšímáme skutečnosti, že jsme udělali něco špatného, nebo se rozhodneme otočit list a už to nikdy neopakovat. Děláme to všechno proto, abychom získali uspokojení.

Jestliže ostatní udělají něco špatného a my jim neodpustíme a chováme proti nim v mysli nebožské myšlenky neboje chceme potrestat, nikdy nenajdeme skutečné uspokojení. Abychom uspokojili sami sebe, svou skutečnost, musíme odpouštět také ostatním. Odpuštění je osvícení. Musíme cítit, že odpustíme-li ostatním, osvěcujeme sami sebe, své vlastní zvětšené, rozšířené Já. Co se stane, když neodpustíme? Pokládáme si na svá ramena těžké břímě. Jestliže jsem udělal něco špatného a nesnažím se odpustit sám sobě nebo osvítit sám sebe, budu chovat myšlen ku, že jsem udělal chybu. A pokaždé, když po myslím na svůj špatný čin, jen přidám ke svému těžkému nákladu viny. Podobně, pokud mi ostatní ukřivdili — čím víc na to myslím, tím těžší je mé břímě zloby a zášti. Musím běžet ke svému cíli. Jak poběžím, jestliže si na svá ramena naložím něco těžkého? Uvidím, že všichni ostatní běží velmi rychle, zatímco já sotva jdu.

Je důležité odpouštět ostatním a odpouštět i sami sobě. Musíme také vědět, kdo komu odpouští. Já jako jednotlivec nemám právo od pouštět ostatním ani odpouštět sám sobě. Je to Božské uvnitř mě, které mě inspiruje, abych pozvedl své vědomí ke Světlu, k vyššímu Světlu, k nejvyššímu Světlu. Čin odpuštění znamená pohyb k vyšší skutečnosti. A když dosáhneme nejvyšší Skutečnosti, sjednotíme se s všudypřítomnou Skutečností.

Všichni jsme nedílnou součástí žijícího organismu. Mám-li jen dvě ruce, nejsem úplný, potřebuji také dvě nohy. Potřebuji všechno, abych byl úplný, dokonalý a celý. A tak musím přijmout ostatní jako své vlastní. Nejdříve je přijmu, potom je přeměním. A koho přeměňuji, jestliže ne svou vlastní zvětšenou a rozšířenou skutečnost?