Má dobrodružství s bankovním poslíčkem

Můj tatínek a Chitta na mě byli velice přísní, když jsem měl odjet z banky na kole s bankovním poslíčkem. Můj tatínek nechtěl, abych vycházel v poledne ven kvůli horku. Myslel si, že mě to příliš vyčerpá. Chitta zase vždy naléhal, abych si vzal klobouk proti slunci. Nikdy jsem neměl rád tyhle klobouky. Jenomže já jsem byl miláčkem rodiny a on se bál, že bych mohl chytit úpal.

Ale i přes veškeré jejich úsilí se mi docela často podařilo zmizet. Když se mě ptali: „Kam jdeš?“, řekl jsem: „Jdu jenom ven.“

Jeden z pokladníků mi docela často naznačoval, kdy poslíček odjede. Když už měl poslíček odjet do jiných bank, dal mi pohledem znamení a taky mi ukázal, na které straně budovy se zrovna poslíček nachází. A potom, když jsem vyšel z budovy, poslíček už na mě čekal.

Poslíček byl ke mně velice laskavý. Jmenoval se Manindra. Byl velice malý a tlustý. Jednu nohu měl kratší než druhou, a proto při chůzi kulhal.

Poslíček a já jsme měli smluvené zvláštní znamení, které jsme občas používali. Když měl vyjet určitým směrem, dal mi to znamení, abych vyrazil opačným směrem. Potom jsem řekl tatínkovi: „Jdu si ven koupit něco sladkého,“ takže si tatínek myslel, že jdu opačným směrem, než vyjížděl poslíček. Jakmile jsem vyběhl ven, můj přítel za mnou přijel a nabral mě na kolo.

Dvakrát nebo třikrát jsme spadli z kola. Jednou to bylo obzvlášť ošklivé. Poslíček mě vezl na místo, které bylo dost daleko, měl tam koupit taková zvláštní, velice hořká párátka. Šlapal velice usilovně a mě šlehaly malé větve podél cesty.

Když jsme dojeli do kolonie paňdžábských Sikhů, došlo k opravdu vážné nehodě. Sikhové jsou velice vysocí a silní, a nosí vousy a kníry. Tři z nich začali cosi křičet. Křičeli na někoho jiného, ale my jsme si mysleli, že je to na nás. Polekal jsem se a spadl z kola. Na mě potom spadl ještě i poslíček. Ti tři muži viděli, že se jich bojíme a raději k nám nešli.

Začal jsem plakat a poslíček měl veliký strach, co s ním bude, až se naše rodina dozví, že jsme měli nehodu. Věděl sice, že můj tatínek je velice soucitný, ale myslel si, že moje teta mu nejenom vyhubuje, ale možná ho i vyhodí z práce. Můj strýc, maminčin bratr, byl zástupcem manažera v tiskárně a já jsem u nich doma často přespával, když jsme byli ve městě. Můj strýc mi dal přezdívku „Králík“, protože v jednom okamžiku jsem byl u něho, a hned v dalším okamžiku jsem už byl někde jinde.

Když jsme se s poslíčkem večer vrátili a tatínek se dozvěděl o naší nehodě, byl velice smutný, ale nevyhuboval mně. Odvezl mě k tetě domů, abych u nich přespal. Jakmile se teta dozvěděla, co se stalo, velice se rozzlobila. Držela něco v rukách a hodila s tím o zem. Hned druhý den zašla do banky a poslíčkovi hrozně vynadala a vyhubovala mu. Můj bratr Chitta mu také vyhuboval. Toho dne se poslíček zapřísahal, že už mě nikdy nevezme na kolo. Jeho přísaha však vydržela jenom tři nebo čtyři dny!