Zásoba rýže

Můj tatínek zemřel během druhé světové války v roce 1942. V posledním roce jeho života začali Japonci bombardovat Východní Bengálsko a před naší bankou v Chittagongu byl kráter od bomby veliký jako bazén. Když jsme slyšeli přilétat bombardéry, museli jsme se mnohokrát ukrýt do leteckých krytů.

Můj bratr Chitta si dělal starosti, protože kdyby válka pokračovala delší dobu, bylo by obtížné získat dostatek rýže pro celou naši rodinu. Poslal proto jednoho našeho sluhu do města, aby nakoupil čtyřicet velkých pytlů rýže. Bylo toho dost nejenom pro naši rodinu, ale stačilo i na to, aby ji bylo možné prodávat chudým lidem za velice nízkou cenu. Sluha přivezl pytle s rýží lodí a všichni pomáhali vykládat. Já jsem se pokusil zvednout jeden pytel, ale ani jsem s ním nepohnul.

Můj bratr koupil i jiné potraviny. Všechno uskladnil v dočasném skladu a jeden sluha před ním hlídal každou noc. Jedné noci vyšla řada na hlídání na sluhu, který tu rýži koupil. Jmenoval se Phoni. Té noci se mu podařilo ukrást několik pytlů!

Zřejmě je odnesl do jiné vesnice. Tam ji prodal v jednom obchodě. Ten obchod byl shodou okolností poblíž domu mé tety. Moje teta si jednou do toho obchodu šla koupit rýži, aniž by cokoli tušila. Obchodník jí řekl: „Dnes vám ji prodám za velmi nízkou cenu, protože někdo ze Shakpury poslal svého sluhu, aby mi prodal velké množství rýže.“

Moje teta věděla, že bratr koupil velké zásoby rýže a když se s ním o dva nebo tři dny později setkala, řekla mu: „Proč prodáváš tu rýži? Je to rozumné? Nebudeš mít potom dost rýže, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí.“

Tak jsme ho odhalili. Aby se tomu lumpovi podařilo nic netušícímu obchodníkovi prodat rýži, řekl mu, že můj bratr ho pověřil, aby ji tam odnesl a převzal peníze. Nikdy se však nevrátil. Phoniho už jsme nikdy neviděli. Phoni pocházel z vesnice, kde žila moje teta. Právě teta ho jednou přivedla k nám. Vzali jsme ho jako sluhu na její doporučení. Takže i takto nám mohou příbuzní občas pomoci!