Část III. Realizovaný Mistr

1. Realizovaný Mistr

Ne zde, ale daleko odtud,
je svět ticha a míru.
Sem a nikam jinam
přinese tento svět ticha a míru
duše, která realizovala Boha.

Realizace Boha je Sebeobjevení v nejvyšším slova smyslu — vědomé uskutečnění vaší jednoty s Bohem. Dokud zůstáváte v nevědomosti, cítíte, že Bůh je někdo jiný, kdo má nekonečnou Sílu, zatímco vy jste tím nejslabším člověkem na zemi. Avšak v okamžiku, kdy realizujete Boha, si uvědomíte, že vy a Bůh jste ve vnitřním i vnějším životě naprosto jedním. Realizace Boha znamená vaše sjednocení s vaším vlastním naprosto nejvyšším Já. Dokážete-li se sjednotit se svým nejvyšším Já a zůstat v tomto vědomí navždy, dokážete-li ho odhalit a projevit, kdykoliv se vám zachce, tehdy víte, že jste realizovali Boha.

Studovali jste knihy o Bohu a lidé vám řekli, že Bůh je v každém. Ve svém vědomém životě jste však Boha nerealizovali. Všechno je to pro vás jen mentální úvaha. Když ale realizujete Boha, vědomě víte, co Bůh je, jak vypadá, co si přeje. Když dosáhnete Seberealizace, zůstáváte v Božím Vědomí a mluvíte k Bohu tváří v tvář. Vidíte Boha jak v konečném, tak i v Nekonečném; vidíte Boha jak osobního, tak i neosobního. Není to mentální halucinace nebo představa; je to přímá skutečnost. Tato skutečnost je opravdovější než to, že vás teď vidím. Když člověk mluví k lidské bytosti, je tu vždy závoj nevědomosti — temnoty, nedokonalosti, neporozumění. Ale mezi Bohem a vnitřní bytostí toho, kdo Jej realizoval, nemůže být žádná nevědomost, žádný závoj. Takže k Bohu můžete mluvit jasněji, důvěrněji a otevřeněji než k lidské bytosti.

Je to uvnitř lidského, kde se nachází božské. Nemusíme žít v himalájských jeskyních, abychom projevili svou Božskost; tuto Božskost můžeme vynést na povrch ve svém normálním každodenním životě. Bohužel máme pocit, že duchovnost je nenormální, protože v tomto světě nevědomosti vidíme tak málo duchovních lidí. Avšak skutečná duchovnost znamená přijetí života. Nejprve musíme život přijmout takový, jaký je a potom se ho musíme pokusit učinit božským a přeměnit tvář světa svou aspirací a svou realizací.

Lidé si někdy myslí, že realizovaný člověk se naprosto liší od běžného člověka a chová se velmi nenormálně. Přeji si ale říci, že realizovaný člověk se nemusí a ani by se neměl chovat nenormálně. Co realizoval? Realizoval nejvyšší Pravdu v Bohu. A kdo je Bůh? Bůh je někdo nebo něco úplně normálního. Když někdo realizuje to Nejvyšší, znamená to, že má vnitřní Mír, Světlo a Blaženost v nekonečné míře. Neznamená to, že jeho vnější vzezření nebo vnější rysy budou jiné. Neznamená to, že se stane svým způsobem nenormální. Ne, je normální. Dokonce i když duchovní Mistr realizoval to Nejvyšší, stále jí, mluví a dýchá právě tak jako druzí.

Neduchovní lidé si často myslí, že je-li Mistr opravdu realizovaný, musí neustále konat zázraky. Zázraky a realizace Boha však k sobě nemusí nutně patřit. Když se díváte na duchovního Mistra, to, co vidíte, je Mír, Světlo, Blaženost a božská Síla. Vstupte do něj a musíte to cítit. Pokud však od realizované duše očekáváte něco jiného, pokud přicházíte za duchovním Mistrem a domníváte se, že naplní vaše četné touhy a udělá z vás multimilionáře, potom budete zklamáni. Je-li to Vůle Nejvyššího, Mistr může snadno snést Shůry nezměrné materiální bohatství a udělat z někoho přes noc multimilionáře. To ale obvykle není Vůle Nejvyššího. Vůlí Nejvyššího je vnitřní bohatství, ne vnější bohatství.

Realizovaný Mistr je někdo, kdo umí dobře vylézt na strom a také z něj slézt. Když Mistr ze stromu sleze, nic neztrácí, protože ví, že vzápětí na něj dokáže znovu vylézt. Dejme tomu, že u paty stromu stojí dítě a říká: „Prosím, dej mi to nejlahodnější mango.“ Mistr okamžitě jedno přinese a potom znovu vyšplhá nahoru. A jestliže ho nikdo další o mango nepožádá, bude sedět na větvi a čekat.

Když tvrdě spíte a někdo vás štípne a zakřičí: „Vstávej! Vstávej!“ neprokazuje vám tím žádnou laskavost. Rozzlobíte se. Duchovní Mistr vás ale nebude rušit; nebude vás žádat, abyste vstali. Zůstane u vaší postele a bude čekat, dokud se neprobudíte, a až se probudíte, požádá vás, abyste se podívali na slunce.

Pokud zde na zemi člověk něco nabízí a někdo si to nevezme, nabízející se rozzuří. Řekne: „Ty hlupáku! Dávám ti to pro tvé vlastní dobro.“ Je-li jeho nabídka odmítnuta, vyhubuje tomu člověku a urazí se. U duchovního Mistra je to jiné. Přijde se svým bohatstvím, ale jestliže ho lidstvo nepřijme, nebude ho proklínat. Dokonce i když ho lidstvo bude urážet a bude o něm špatně mluvit, nebude si Bohu stěžovat. Se svou nekonečnou trpělivostí řekne: „Dobrá, dnes spíte. Možná se zítra probudíte a uvidíte, co nabízím. Počkám na vás.“

Pravý duchovní Mistr nic neztratí, pokud země odmítne to, co má, neboť je dobře zakotven ve svém vnitřním životě a vnitřním vědomí. A když lidstvo přijme to, co nabízí, ani tehdy nic neztratí. Čím více dává, tím více ze Zdroje získává. To neplatí pro obyčejné aspiranty a falešné Mistry. Pokud oni něco dají, nemohou to nahradit. Avšak Mistr, který je ve vnitřním světě v kontaktu s neomezenou schopností, má jako svůj zdroj nekonečný oceán. Tento nekonečný vnitřní oceán nemůže člověk vyprázdnit.

Skutečný Mistr chce dát svým oddaným žákům všechno, ale jejich schopnost přijímat je omezená. A tak se snaží zvětšit jejich nádoby, aby dokázali přijmout Mír, Světlo a Blaženost, které přináší. Nemůže ale aspiranta nutit, aby přijal více, než dokáže udržet. Nádoba hledajícího by se totiž rozbila. Mistr může do žáků vlévat a vlévat své nekonečné Světlo, avšak jakmile je dosažena hranice jejich schopnosti, cokoliv dalšího bude promarněno.

Někteří Mistři jsou velmi vybíraví a chtějí jen duše, které jsou plně oddané, intenzivně aspirují a jsou zcela určené pro duchovní život. Například Šrí Rámakrišna chtěl jen omezený počet žáků a byl velmi vybíravý v tom, koho přijme. Někteří Mistři říkají: „Kdokoliv se chce dozvědět něco o duchovním životě, je vítán v mém společenství. Pak ať každý dělá pokrok podle své vlastní úrovně.“ A tak přijímají tisíce žáků.

Avšak praví duchovní Mistři — nehledě na to, kolik žáků přijímají — přijmou jen ty žáky, kteří jsou jim určeni. Jestliže vím, že někdo bude u nějakého jiného Mistra dělat rychlejší pokrok, dám mu během několika měsíců okultně a duchovně pocítit, že není určen pro mne. To, na čem záleží, není počet žáků, které Mistr má, ale to, zda je vede k Cíli. Jsem-li realizovaný a někdo jiný je také realizovaný, jsme jako dva bratři se stejným Otcem. Naším cílem je přivést naše mladší bratry a sestry k Otci. Hra skončí, až bude celé lidstvo přivedeno k Bohu. Jsou-li dva Mistři skuteční bratři, potom jak by mohl být jeden z nich nešťastný a nespokojený, když jde někdo k Otci s pomocí toho druhého? V duchovním životě nezáleží na tom, kdo co udělal, ale zda je to uděláno. Kdo to udělal je jen otázkou jména a podoby, které budou historií vymazány. Důležité je, že na zemi proběhla evoluce.

Na druhou stranu musíte vědět, že pravý Mistr se velmi důkladně stará o to, že k němu skutečně přijdou ti, kteří jsou mu předurčeni. Šrí Rámakrišna chodíval na střechu svého domu a plakal pro duchovní žáky. Ptával se Matky Kálí, proč k němu nepřichází žáci, kteří jsou mu předurčeni. Lidé se mohou ptát, proč nemohl počkat na Boží Hodinu. Ve skutečnosti však pro Šrí Rámakrišnu Boží Hodina nadešla, nevědomost světa ji však zdržovala. Bůh mu řekl, aby něco učinil a také mu k tomu dal schopnost, ale nevědomost stála přímo před ním a bránila, bránila, bránila jeho projevení. Šrí Rámakrišna neplakal po žácích, kteří by přišli a dotýkali se jeho nohou. Plakal po žácích, kteří by byli jeho skutečnýma rukama, kteří by s ním vzlétli do Univerzálního Vědomí, kteří by pro něj — a tím tedy pro Boha — pracovali.

Nikdo není nepostradatelný, pravda. Zároveň je ale nepostradatelný každý, kdo je ve své aspiraci a službě Misi Nejvyššího naprosto upřímný. Z pýchy a marnivosti by nikdo neměl cítit, že je nezbytný. Každý je ale nezbytný, je-li upřímným, zasvěceným, vybraným nástrojem Boha. Mistr potřebuje žáky, neboť jsou vyjádřením jeho vlastního vědomí. Když dostane od Nejvyššího Příkaz, aby na zemi něco vykonal, musí se pokusit najít ty, kteří budou nedílnou součástí jeho vědomí a pomohou mu tento Příkaz splnit.

Duchovní Mistři tradičně říkávali: „Když něco máš, druzí k tobě dozajista přijdou. Jezero nepřichází k žíznivému člověku — žíznivý člověk jde k jezeru.“ To je naprostá pravda, má-li žízeň dospělý člověk. Pokud však cítíte, že ten, kdo má žízeň, je nemluvně, je to úplně jiné. Dítě bude plakat ve svém pokoji a matka k němu bude muset přiběhnout a nakrmit ho. Neřekne dítěti: „Musíš přijít ty ke mně, protože ode mě něco chceš.“ Ne, všechno odloží a poběží k dítěti. Stejně tak v duchovním světě, někteří Mistři cítí potřebu vejít do světa, protože mají pocit, že vnější svět je ve svém vědomí pouhým dítětem. Tito Mistři cítí, že je mnoho dětí, které volají po duchovním životě, duchovní moudrosti, duchovní dokonalosti, ale které neví, kde nebo jak je najít. A tak tito Mistři chodí z místa na místo a nabízejí své světlo s úmyslem sloužit Božskosti v lidstvu.

Když svět pláče po vnitřním jídle, musíme ho nakrmit, jestliže to dokážeme. Dokážu-li vám něco dát a mohu-li také přijít a postavit se přímo před vás, proč bych vás měl volat k sobě? Mám-li schopnost k vám přijít a dát vám duchovní potravu, kterou chcete, pak to musím udělat.