Naše cesta

Naše cesta

Naše cesta je v zásadě cestou srdce, a ne cestou mysli. Neznamená to, že cestu mysli kritizujeme. Vůbec ne. Jen cítíme, že cesta srdce nás k našemu cíli vede rychleji. Řekněme, že se chci dostat na místo vzdálené tři sta mil. Mohu tam buď jít pěšky, nebo letět letadlem. Nepochybně dosáhnu cíle mnohem rychleji, když poletím tryskovým letadlem. Podobně, když používáme aspirující srdce, a ne pochybující mysl, dosáhneme svého cíle mnohem rychleji. Srdce je veškerou láskou. Mysl je velmi často veškerým zmatkem. Když říkáme srdce, máme na mysli duchovní srdce, které je zaplaveno božskou láskou.

Srdce je neobyčejně důležité, neboť je v něm živoucí přítomnost duše. Je pravda, že vědomí duše prostupuje celým tělem, ale skutečné sídlo duše je v srdci. Duše má všechno: Mír, Světlo a Blaženost v nezměrné míře. V srdci tyto božské kvality získáváme přímo od duše. A ze srdce je můžeme přinést do mysli, vitálna a fyzického jako takového.

Bůh je neobyčejně prostý. To jen my si o Něm myslíme, že je složitý. Bůh mluví tím nejjednodušším jazykem, my Mu pouze nerozumíme. Jsme všichni hluší. Po celá tisíciletí jsme byli hluší. Ubohý Bůh, mluví k nám neustále, neúnavně, ale my nemáme čas Jej poslouchat.

Naše cesta je cestou prostoty. Dítě je prosté, miluje svou matku. Nemusí milovat nikoho jiného, jeho matka je celým jeho světem. Oddává se své matce. Požádá-li ho, aby něco udělalo, poslechne ji. Dítě je tak prosté, že se snaží udělat vše, aby svou matku potěšilo. Tím, že ji těší, dělá správnou věc a dosahuje svého nejvyššího cíle.

Když v obyčejném životě někdo někoho miluje, tráví s ním většinu svého času. Věnuje tomu člověku svůj drahocenný čas. Je-li to pravá lidská láska — ne božská láska, ale lidská láska — podvoluje se někdy rozmarům toho druhého, přestože mohou být nesmyslné. Podvoluje se, protože ti dva si silou své lásky vytvořili vnitřní i vnější pouto. A tak když jeden miluje druhého, je ochoten obětovat i svou vlastní drahocennou moudrost.

V duchovním životě je to úplně jiné. Božská láska nás nikdy nesvazuje. Ba naopak, rozšiřuje nás a osvobozuje nás. Když vidíme a cítíme, že jsme osvobozováni, cítíme ve svém nitru božskou povinnost něco pro svého Vnitřního kormidelníka udělat. Jak můžeme zůstat lhostejní k Někomu, kdo nám dal vše, kdo nám přinesl poselství božské Lásky a Soucitu? Je možné, abychom mu nenabídli něco na oplátku? Zůstáváme-li ve vnějším životě, snažíme se vše jen uchvátit a přivlastnit, dokonce i když to patří někomu jinému. Žijeme-li ale v duši, neustále se snažíme dávat Vnitřnímu kormidelníkovi vše, co máme, a vše, čím jsme. Božská láska znamená sebedávání.

Jen něco dát, jen něco nabídnout však nestačí. Musíme to udělat s nadšením a s intenzivním vnitřním voláním. Dáváme Vnitřnímu kormidelníkovi v sobě a v druhých. Když dáváme někomu jinému, musíme cítit, že to dáváme božskému v něm, Nejvyššímu uvnitř něj, který od nás teď tuto pomoc potřebuje. Nabízíme-li někomu božskou lásku, musíme to dělat rádi a oduševněle. Když ale dáváme, nesmíme cítit, že tomu druhému prokazujeme velkou laskavost, že jsme mu nadřazení, protože mu můžeme pomoci. Ne! Musíme cítit, že Bůh nám dal ohromnou příležitost Mu sloužit, a měli bychom být vděční tomu člověku, který nám dal možnost pomáhat nebo sloužit Nejvyššímu v něm. Musíme být vděční, že jsme se stali vybraným nástrojem, neboť si stejně tak mohl vybrat někoho jiného. Musíme projevovat neustálou vděčnost za to, že nás zaměstnal. Taková oddanost je naší zasvěcenou službou.

Potom přichází odevzdání. Není to odevzdání otroka pánovi. Obyčejný pán bude otrokovi stále něco vytýkat, a přitom bude cítit, že on sám je vždy dokonalý. V případě Nejvyššího to tak ale není. Když s námi jedná, cítí, že naše nedokonalosti jsou Jeho nedokonalostmi. Najde-li v naší povaze nějaké chyby, cítí, že to všechno jsou Jeho chyby. Dokud nejsme dokonalí, Bůh nikdy necítí, že On je dokonalý. Bůh je vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný, to je pravda. Co se ale týče projevení dokonalosti na zemi, Bůh cítí, že ve mně, v tobě, v každém je stále ještě nedokonalý. Poselství dokonalé dokonalosti na zemi ještě nezasvitlo. Odevzdáváme se Bohu z celého srdce a víme dokonale dobře, že to, co máme, není téměř ničím, a to, čím jsme, není také téměř ničím. Dáme-li Bohu svou nicotu, staneme se vybraným nástrojem Nejvyššího a dovolíme tak Jeho Dokonalosti, aby v nás rostla.

Láska, naplnění a Bůh k sobě vždy patří. Bůh se nikdy nespokojí s čímsi neúplným, nerealizovaným, nenaplněným a neprojeveným. Chce od nás realizaci, odhalení, projevení a dokonalost. Nedojde-li k tomu v tomto životě, budeme muset žít mnoho dalších inkarnací. Bůh však nikomu nedovolí, aby zůstal nerealizovaný a nenaplněný. Dnes je čas, abys realizoval Boha ty. Zítra přijde čas, aby Boha realizoval tvůj přítel. Pozítří přijde čas, aby Boha realizoval někdo další. Pro každého člověka nastane hodina, které říkáme ,Boží vyvolená Hodina‘. V Boží vyvolené Hodině člověk určitě realizuje Boha.

Cítíme, že naše cesta je snazší a účinnější, protože k poznání Pravdy nepotřebujeme číst milióny knih. Nemusíme pravidelně používat svou mysl, abychom poznali, jak Pravda vypadá. Ne! Pravda je uvnitř nás a volá po tom, aby vyšla na povrch. Bohužel ale máme dveře zavřené a nedovolujeme Pravdě, aby vyšla ven.

Jak tedy můžeme Pravdu vyvést z její vězeňské cely? Znovu musím říci, že pomocí lásky. Lásky ke komu? K Bohu. A kdo je Bůh? Bůh je naše nejvyšší osvícená část. Bůh není nic jiného ani nikdo jiný. Mám hlavu a dvě nohy. Řekněme, že má hlava na mně představuje to nejvyšší a mé nohy na mně představují to nejnižší, mou nevědomost. Vím, že mi patří to nejvyšší i to nejnižší. Nejnižší musí vstoupit do nejvyššího, aby mohlo být přeměněno, osvobozeno a naplněno. Nejvyšší musí vstoupit do nejnižšího, aby mohlo být odhaleno a projeveno.

Na naší cestě je naprosto nezbytný pocit sjednocení. To nejvyšší musí cítit svou naprostou jednotu s tím nejnižším. To nejnižší musí cítit svou naprostou jednotu s tím nejvyšším. Je zbytečné říkat, že to nejvyšší cítí jednotu s nejnižším neustále. To pro nejnižší je kvůli jeho strachu, pochybnosti, žárlivosti, a tak dále velice obtížné sjednotit se s tím nejvyšším.

K čemu se musíte zavázat, abyste mohli následovat naši cestu? Není to závazek, jaký musíte dělat v jiných duchovních nebo kulturních organizacích. V těchto organizacích budete možná muset platit pravidelný příspěvek. Když vás však žádám, abyste se k něčemu zavázali, je to jiné. Říkám, že pokud ve mně něco vidíte, pokud ve mně vidíte nebo cítíte Světlo a chcete následovat mou cestu, můžete. Nebudou zde žádné peněžní požadavky. Nemusíte mi dávat pět dolarů nebo deset dolarů nebo něco takového. Ne! Je to otázka vaší vlastní aspirace — jak upřímní a pravidelní dokážete být ve svém duchovním životě. Nebudete-li upřímní, nedokážete běžet rychle. Budete-li ale upřímní a oddaní, poběžíte velice rychle. Závazek, o který na naší cestě žádám, je pravidelnost ve vaší meditaci a aspiraci, váš upřímný vnitřní pláč. Nežádám od svých žáků nic jiného.

Naše cesta, cesta srdce, je také cestou přijetí. Musíme přijmout svět. Jestliže se uchýlíme do himalájské jeskyně nebo se posadíme na vrchol hory a budeme plakat pro své vlastní osobní dosažení či uspokojení, neuděláme nic pro svět. Bude to asi takto: najím se, co hrdlo ráčí, a své bratry nechám nenasycené a hladové. To není správné. Jsem-li skutečná lidská bytost, musím se postarat o to, aby se mí bratři najedli se mnou. Skutečného uspokojení se nám dostane, jen když budeme jíst společně.

V duchovním životě je to podobné: praví duchovní Mistři cítí, že je jejich povinností jíst před lidstvem a duchovní potravu s ním sdílet. Samozřejmě, co může duchovní Mistr dělat, když lidstvo jako celek nechce jíst tak, jak by mělo, když mnozí lidé stále ještě spí a nepocítili duchovní hlad? Existuje-li však několik upřímně hladových hledajících, duchovní Mistr jim říká: „Jídlo je připraveno. Pojďme se společně najíst.“

Na naší cestě přijetí si musíme uvědomit, že země má k dokonalosti dosud daleko. Dokud ale pozemské vědomí nepřijmeme, jak ho dokážeme zdokonalit? Když někoho něco bolí, musím mu to místo namasírovat. Jen tehdy bolest odejde. A podobně: je-li země v určitém místě nedokonalá, musím se jí dotknout svou aspirací a zájmem. Jen tehdy ji dokážu přeměnit. Dokud nebude pozemské vědomí plně realizováno, budu se snažit zůstat na zemi, abych mohl lidstvu sloužit svým vnitřním vědomím.