Stará paní a dýka

Akbar se stejně jako jeho děd Babar rád procházel nepoznán po ulicích. Dělal to proto, aby mohl být sám. Na jeho dvoře byli kolem něj stále nějací lidé a on nikdy neměl volnost. Ale když se procházel venku mezi svými poddanými, byl zcela sám.

Když se tak jednoho dne procházel, spatřil jednu starou paní, jak drží v ruce dýku. Přistoupil k ní a zeptal se: „Co to děláš s tou dýkou? Ukaž, podívám se, jak vypadá a jak je ostrá.“

Stará paní podala Akbarovi dýku a on ji na chvíli podržel v ruce. „Taková smůla!“ Řekla stará paní. „Kdybys byl císařem, proměnila by se tato železná dýka ve zlatou. Teď je obyčejná, železná, ale já měla sen, ve kterém bylo, že kdyby se jí dotknul sám císař, určitě by se přeměnila ve zlatou. Čekám a čekám, až se císař objeví. Vím, že se čas od času rád prochází mimo palác. Modlím se k Alláhovi, aby šel tudy. Celé roky tady na ulici čekám na Akbara. A jsem tak smutná, že mě ještě nepožehnal svojí přítomností.“

Druhého dne Akbar povolal tu starou paní ke svému dvoru. Teď byl oblečen do svých šatů a měl korunu. Řekl: „Zde je Akbar. Nemá tu moc, aby přeměnil železnou dýku ve zlatou, ale má moc, aby tvůj život nadobro změnil. Kolik chceš peněz?“

Stará paní strnula. Nemohla věřit svým očím; nemohla věřit svým uším. Sebrala veškerou svoji odvahu a řekla císaři, že chce určitou částku peněz. Akbar jí však dal mnohem, mnohem více a řekl: „Nemám moc měnit železo ve zlato, ale mám jinou moc.“

A tak ta stará paní díky Akbaru Velikému nesmírně zbohatla.