část II — Babar: (vládl 1526-1530)

Bitva Panipatu

První císař mogulské dynastie se jmenoval Babar, což znamená „tygr.“ Nebyl sice tak významný jako Akbar, který byl nejvýznamnějším mogulským císařem, ale i tak byl velmi vznešeným císařem. Protože byl prvním, kdo měl porazit Indii a zůstat císařem, musel neustále bojovat, aby vybudoval své království.

V roce 1497 ukořistil Babar svému bratranci Samarkand, ale brzy byl z něj vytlačen. Mladý válečník se ho zmocnil o několik let později, ale opět byl donucen ho opustit. Poté postoupil ke Kábulu, který v roce 1504 dobyl jako jednadvacetiletý. Přijal perský titul „padišach“, tj. „císař“. Brzo poté se začal soustředit na boj s Indií. Indie byla tehdy rozdělena mezi dva bratry – Ibrahima Lodiho a Džaunpura. Džanpurovi stoupenci požádali Babara, aby jim pomohl porazit Ibrahima Lodiho.

Babar byl víc než ochoten pomoci. Několikrát prošel Indií, aby pomohl svým spojencům. Nakonec vstoupil do Indie z vlastního zájmu, aby si Ibrahima Lodiho podřídil jednou provždy a zmocnil se Agry a Dillí.

V té době bylo Babarovu synovi Humajunovi šestnáct let. Humajun znamená „přinášející štěstí“. Bohužel, později se v životech Babara i Humajuna odehrála celá řada nešťastných událostí.

Během příprav na válečné tažení řekl Humajun svému otci: „Otče, ty víš, že naše armáda v porovnání s armádou Ibrahima Lodiho nic neznamená. On má více než sto tisíc vojáků a tisíc pět set slonů, kdežto my máme pouze dvanáct tisíc vojáků. Jak se můžeš odvážit proti němu bojovat?“

Babar však odpověděl: „Ne, můj synu, my ho porazíme. Ať si klidně má početní převahu. My máme dobré vojáky a zbraně.“

Humajun řekl: „Otče, vždy budu respektovat tvoji vůli. Budeme bojovat.“

Otec i syn byli velcí hrdinové a vyrazili se svou malou armádou do boje proti vojskům Ibrahima Lodiho. Následovala krvavá bitva, která vešla ve známost jako „Bitva Panipatu“. Třebaže armáda Ibrahima Lodiho převyšovala Babarovu armádu počtem, Babar měl ve své výzbroji jak pušky, tak i děla. Děla byla v Indii do té doby neznámá, a přinesla vojákům Ibrahima Lodiho zkázu a slony zahnala na útěk. Babarova armáda nakonec začala získávat převahu nad obrovskými silami Ibrahima Lodiho.

Jeden z velitelů Lodiho armády řekl svému králi: „Ó králi, buď v týlu armády. Nezůstávej uprostřed válečné vřavy. My budeme bojovat až do hořkého konce, zatímco ty budeš moci těm Mongolům uniknout. V budoucnosti můžeš snadno shromáždit novou armádu. Chceme, abys byl v bezpečí.“

Král řekl: „Jak bych to mohl udělat? Jsou-li moji přátelé, příbuzní a moje armáda ochotni za mě položit svůj život, jak bych mohl utéci, abych si zachránil ten svůj? Oni jsou ochotni za mě položit svůj život a já bych neměl být ochoten udělat totéž?“

Král bojoval velmi statečně, ale nakonec ho Babarovi muži zabili. Velitel, který ho zabil, byl naplněn štěstím, že král nepřátel je mrtev a spěchal to oznámit Babarovi. Babar velitele okamžitě požádal, aby jej dovedl k mrtvému tělu.

Jakmile Babar dorazil na to místo, pozvedl hlavu Ibrahima Lodiho ze země a řekl: „Obdivuji tě. Bojoval jsi velmi, velmi statečně. Přebírám na sebe odpovědnost za to, aby všichni viděli, že jsi byl poctěn tak, jak má být poctěn král, když zemře. Ustrojím ti velký pohřeb hodný krále a postavím pro tebe královskou hrobku. Udělám pro tebe všechno. Jsi skutečný hrdina!“