Akbar a básník

Akbar měl velice rád poezii. Neustále odměňoval básníky, dával jim zlato a diamanty. Když občas nějaký básník přednesl mimořádně nádhernou báseň, požádal ho, aby si stoupnul na jednu mísu vah a na druhou nechal sypat zlaté mince, až se jejich váha vyrovnala s váhou básníka. Potom básníkovi dal všechny ty mince.

Jednou jistý básník napsal velice krásnou báseň a císař byl velmi spokojen. Básník však byl naneštěstí velmi chtivý peněz. Když císař rokoval o tom, kolik by měl dostat, byl ten muž tak netrpělivý, že se nemohl dočkat, až se dozví výsledek. Řekl tedy císaři: „Možná, že mi dáš sto tisíc zlatých mincí. Smím vidět, jak vypadá takové množství mincí a kolik váží?“ Básník chtěl ty mince jenom vidět. Nevěděl, kolik jich dostane.

Akbara to pobavilo a řekl: „Dobrá, přineste mu ukázat sto tisíc zlatých mincí.“ Když před básníka donesli peníze, řekl Akbar: „No, co se teď v tobě děje? Řekni!“

Básník řekl: „Obdivuji tě a vážím si tě, protože jsi mi ukázal všechny ty mince. Nikdy v životě jsem neviděl tolik peněz a možná už nikdy neuvidím sto tisíc zlatých mincí pohromadě. Nikdy jsem neviděl takové ohromné množství peněz!“

Císař řekl: „Chci, abys byl vděčný někomu jinému, a ne mně.“

„Kdo je ten člověk?“ zeptal se básník.

Císař dal básníkovi všechny mince a řekl: „Pohleď vzhůru. Buď vděčný Alláhovi. Dávám ti tyto mince Jeho Jménem. Buď prosím vděčný Alláhovi, a ne mně.“