Spousta běžců vzpírá, aby zlepšili svůj běh, obzvláště vrcholoví běžci.

Pravděpodobně trénují s lehčími závažími, aby rozvinuli jistý stupeň síly.

Sri Chinmoy: Ano, to atleti dělají posledních patnáct let nebo tak. Je to nový objev. Předešlá teorie byla, že máte-li velké svaly, opustí vás rychlost. Ve svém mládí jsem vůbec nevzpíral, protože jsem se bál, že by se snížila má rychlost.

Když jsem poprvé uviděl jednoho z našich chlapců skákat do výšky, byl jsem tak šokován. V Indii jsem nikdy neviděl styl, jaký používal. Začal jsem se stylem nůžky, který je starší než nejstarší. Pak jsem dělal eastern cut a western roll. Ale nikdy předtím jsem neviděl flopa. Nemohl jsem uvěřit, že se někdo může dostat přes tyč po zádech.

Nemůžete skákat flopa, když je doskočiště z písku nebo pilin. Potřebujete velkou molitanovou matraci. Pokrok tedy nastal i ve vybavení.

Sri Chinmoy: Tehdy byla doskočiště skoku o tyči, skoku do výšky a skoku do dálky všechna stejná, jen byla na různých místech sportoviště. Neměli jsme molitanové matrace. Když jsem skákal o tyči, padal jsem z Nebe do tvrdého písku. Kdyby dnes skokani do výšky používali naše staromódní písková doskočiště, museli by je odvézt do nemocnice!

Ale vraťme se k tématu. Jakmile pomyslíme na běhání, představíme si někoho běžet k cíli. Když myslíme na cíl, přichází nám automaticky na mysl rychlost. Kdykoliv řekneme slovo ,cíl‘, naše lidská mysl hned myslí na cestu, ať už lodí nebo letadlem nebo autem nebo i pěšky. Při vzpírání však necítíme, že jde o cestu. Je pravda, že naším cílem může být zvyšování zvedané hmotnosti z 50 na 100 liber, ale fyzicky nikam nejdeme. Vytvořili jsme si v mysli určitý cíl, ale ten cíl je uvnitř. Není zde pohyb dopředu.

Když běžíte, jdete dopředu, směrem k cíli. Začínáte na jednom místě a váš cíl je někde jinde. Tohle si při vzpírání hned nepředstavíte. Jen zvyšujete hmotnost. Vaše mysl vytvořila cíl, ale vy jste na stejném bodě.

Sám život je cesta a ta cesta má cíl. Běžíme po Cestě Věčnosti k zítřejšímu zlatému Východu Slunce.