Pouť

Jednoho dne se rozhodli, že se vydají na pouť. Jejich ženy jim připravily košíky s vynikajícím jídlem a oni velmi časně ráno vyrazili.

Když byli na cestě asi dvě hodiny, přišel čas na snídani. Jeden z nich řekl: „Nezastavujme kvůli snídani. Nepotřebujeme teď jíst.“

„Souhlasím,“ řekl ten druhý. „Pojďme dál a později si místo toho uděláme přestávku na oběd.“

A tak pokračovali. Když byl čas na oběd, jeden z nich řekl: „Já hlad nemám. Pokud chceš jíst, začni, ale já hlad vůbec nemám.“

„Ani já nemám hlad,“ odpověděl druhý. „Pojďme, dokud se neunavíme. Potom se zastavíme a najíme se.“

Oba to byli naprostí darebáci. Každý z nich si myslel, že mu jeho manželka dala to nejlepší jídlo, a nechtěl se o něj podělit s druhým. Oba si říkali: „Pokud půjdeme ještě nějakou dobu, můj přítel se unaví a usne. Potom budu moct sníst všechno své jídlo sám. Nechci se s ním o něj dělit.“

A tak šli až do večera a byli velice unavení. Když zastavili, čekali jeden na druhého, než ten druhý usne. Čekali a čekali. Nakonec usnuli oba.

Když se následujícího rána probudili, uviděli, že se jejich jídlo hemží mravenci. Místo toho, aby obvinili sami sebe, rozzlobili se na své manželky! „Nezkontrolovali jsme si jídlo, když nám ho dávaly. Teď je plné mravenců. Až se vrátíme domů, pořádně jim vyčiníme,“ shodli se.

Byli však stále ještě unavení a rozhodli se, že budou ještě chvíli odpočívat. Když se po pár hodinách probudili, zjistili, že zbytky jejich jídla žerou krysy. Byli tak znechucení, že se okamžitě vrátili domů a vyhubovali svým ženám.

Jejich manželky se bránily: „Proč jste jídlo, které jsme vám daly, nesnědli během dne?“

„Nechtěl jsem se o tvé vynikající jídlo dělit s tím lotrem,“ řekl každý své ženě. „Tak dlouho mu trvalo, než usnul, až jsem usnul také.“

„Protože jste oba tak chamtiví a lakomí,“ řekla každá z manželek svému muži: „až příště půjdeš na pouť, dám ti prosté jídlo — krajíc chleba, o který se se svým přítelem dokážeš podělit. Bude rád, když se rozdělíš. Protože cestujete společně, mohli byste k sobě mít alespoň takovéto přátelství.“

Jedna žena udělala chléb přesolený a druhá ho upekla úplně bez soli. Protože jim jejich manželky řekly, že je jídlo velmi prosté, byli oba muži nesmírně štědří. Jeden řekl: „Jsem si jist, že tvá žena je dobrá kuchařka. Vyměňme si jídlo.“

„To je výborný nápad,“ přisvědčil druhý.

Jídlo si tedy vyměnili a začali jíst. Ten, který dostal přesolený chléb, zvolal: „Tvá žena neumí vařit!“

„To tvá žena neumí vařit!“ namítl druhý. „V tom chlebu není sůl. Je bez chuti.“

„Moje žena je skvělá kuchařka,“ řekl ten první.

„Tvá žena!“ ušklíbl se druhý. „Jak potom může zapomenout dát do chleba sůl?“

„A jak to, že tvá žena dala do svého chleba soli moc?“ zeptal se první.

Pokračovali v hádce, dokud jejich pouť neskončila a oni se znovu nevrátili domů. Hned začali svým manželkám hubovat.

Každý své ženě řekl: „Připravila jsi tak hrozné jídlo. Styděl jsem se.“

„Myslely jsme si, že jste dobří přátelé,“ odporovaly jejich manželky. „Kdybyste se o jídlo podělili, nevznikl by žádný problém. Jeden bochník chleba byl přesolený a druhý nebyl slaný vůbec. Kdybyste se rozdělili, chutnalo by to oběma.“

A tak je manželky osvítily. Manželé si pak řekli: „Jsme hlupáci. Měli jsme vát všechno na jednu hromadu a sníst to společně.“