Jak porazit pochybnost ¹¹

Jeden velký spisovatel kdysi řekl: „Filozof je ten, kdo pochybuje.“ Dle mého nedůležitého názoru jsme všichni filozofové, protože na zemi není nikoho, kdo by alespoň jednou nezapochyboval.

Sanskrtské slovo pro filozofii je daršan. Daršan znamená vizi, zření Pravdy. Šrí Rámakrišna říkal: „V dobách dávných lidé mívali vize. Dnes lidé studují _daršan_!“ Jednou věcí je pravdu studovat, jinou věcí je mít přímou vizi nejvyšší Pravdy.

Žádným způsobem neodrazuji studenty filozofie — vůbec ne. Náhodou jsem také nevýznamným filozofem. Filozofie nás vede k duchovnosti a duchovnost nám nabízí realizaci Boha a sebeobjevení. Začněme tedy svou cestu s filozofií. Je první příčkou duchovního žebříku. Další příčkou je duchovnost a poslední příčkou je realizace Boha.

Pochybnost znamená nedostatek skutečného poznání. Skutečné poznání je pravé světlo a pravé světlo je naše neoddělitelná jednota se světem.

Víra a pochybnost jsou jako severní a jižní pól. Člověk víry zůstává bohužel velmi často nepochopen. Máme sklon nazývat ho fanatikem. Tady děláme žalostnou chybu. Fanatik nenávidí rozum a přehlíží uvažující mysl, zatímco člověk víry rozum vítá a pochybující mysl přijímá. Jeho víra potom pomáhá pochybující mysli přeměnit se v něco nekonečně rozlehlého, v něco věčného a nesmrtelného. Toto nabízí víra pochybující mysli.

Člověk víry je zároveň člověkem božské pokory. Čím dále díky své víře duchovně pokročí, tím hlouběji vroste do vyšší pokory. Zde si přeji citovat nesmrtelný výrok Keatse:

Pochybnost je námi vytvořená nevědomost. Víra je naše vnitřní vize nejvyšší Pravdy. Víra je rozpětí a osvícení naší duše.

Všude kolem vidíme temnotu. Všude kolem vidíme nečistotu a nedokonalost. Na druhou stranu máme vnitřní inspiraci, aspiraci, schopnost a nezdolnou vůli přeměnit samotnou tvář země. Jak? Poražením pochybnosti — naší sebepochybnosti, naší pochybnosti o lidstvu a naší pochybnosti o Bohu.

Proč pochybujeme? Pochybujeme, protože nemáme vědomou jednotu se zbytkem světa. Pochybuje-li o mně někdo, budu o něm na oplátku také pochybovat? Budu-li o něm pochybovat, poplavím se na stejné lodi. Pokud mu však nabídnu svou víru, svou bezvýhradnou víru, potom dnes nebo zítra, dříve nebo později, dokážu změnit jeho přirozenost.

Když silně zatřeseme stromem, co strom udělá? Okamžitě nám nabídne své květy a plody. Podobně jestliže nás druzí trápí svými hojnými pochybnostmi, nabídněme jim svou sněhobílou víru. Naše sněhobílá víra potom přemění jejich život nesčetných, zatemňujících a zatemněných mraků pochybnosti.

Svýma doširoka otevřenýma očima vidíme, že svět je ošklivý. Svýma nastraženýma ušima slyšíme, že svět je nečistý. Máme ale také mysl. Používejme svou mysl, aby viděla jen tu správnou věc, čistou věc, nebo ji k tomu donuťme. Používejme svou mysl, aby slyšela jen tu správnou věc, božskou věc, nebo ji k tomu donuťme. Je to mysl, rozvinutá mysl, vědomá mysl, osvícená mysl, která má nezměrnou schopnost přenést nás do vyšších oblastí vědomí.

Všichni se řídíme zákony Matky Země. Matka Země se řídí zákony Nebe. Nebe se řídí výslovným Zákonem Boha. Avšak naše pochybnost, naše opatrovaná pochybnost, žije podle svého vlastního zákona. Jejím zákonem je pocit marnosti a v pocitu marnosti se objevuje zničení.

Proč pochybujeme? Protože nám chybí správné porozumění. Byl to velký duchovní světec jménem Kabīr, kdo řekl:

Milujeme-li, tehdy rozumíme, a pokud rozumíme pravdě, tehdy nemáme příležitost ani potřebu chovat ve své každodenní existenci, byť i jen stín pochybnosti. Pochybujeme o Bohu, kdy se nám zachce. Pochybujeme o Bohu právě proto, že si myslíme, že je neviditelný. Pochybujeme o Bohu, protože si myslíme, že je neslyšitelný. Pochybujeme o Bohu, protože si myslíme, že je nepochopitelný.

Co jsme však udělali pro to, abychom Ho uviděli? Co jsme udělali pro to, abychom Ho uslyšeli? Co jsme udělali pro to, abychom Ho pochopili?

Abychom Ho uviděli, modlili jsme se oduševněle každý den? Odpověď zní ne. Abychom Ho uslyšeli, milovali jsme oddaně lidstvo? Ne. Abychom Ho pochopili, sloužili jsme Božskosti v lidstvu? Ne.

Nemodlili jsme se k Bohu.
Nemilovali jsme lidstvo.
Nesloužili jsme Božskosti v lidstvu.
Přesto chceme Boha vidět tváří v tvář.
To je nemožné.

Boha můžeme vidět silou svého vnitřního pláče, který nazýváme aspirace, stoupající plamen uvnitř nás. Tento plamen neustále šplhá k tomu nejvyššímu. Pokud víme, jak uvnitř plakat, tento plamen vyšplhá vysoko, výše, nejvýše, a zatímco bude šplhat, osvítí svět kolem nás.

Indické přísloví říká: „Silný člověk se svého nepřítele bojí, když je daleko. Když je nepřítel blízko, již se ho více neobává.“ Když pochybnost napadne duchovně silného člověka, stává se silnějším, nekonečně silnějším. Vynese do popředí světlo své duše, které mu dá sílu, aby proti pochybnosti bojoval a zvítězil nad ní.

Existuje ještě jeden způsob, jak pochybnost porazit: tak, že neustále cítíme, že jsme dětmi, dětmi Boha, a že Bůh je božské Dítě, které si s námi hraje. My jsme lidské děti a On je božské Dítě.

Dítě nepochybuje. Má bezmeznou víru ve své rodiče. Má bezmeznou víru v každého, s kým se setká. Ve svém každodenním životě můžeme hrát stejnou úlohu. Hrajme si s Bohem, božským Dítětem. Jestliže cítíme, že uvnitř nás je božské Dítě, které si s námi hraje, v našem životě nemůže být ani náznak pochybnosti. Nejsme sami; existuje někdo, kdo si s námi neustále hraje. Pokud to víme a cítíme, pochybnost nemůže nikdy zatemnit naši mysl.

Milovník Boha, obdivovatel Boha cítí, že hluboko uvnitř něj, v nejvnitřnějších zákoutích jeho srdce, je ostrůvek extáze. Tento ostrůvek nemůže být nikdy zaplaven přívaly pochybností, neboť je svou láskou sjednocen s božským pocitem jistoty.

Jeden nanejvýš pokročilý hledající kdysi řekl: „Někteří říkají, že Bůh je příliš daleko. Jiní říkají, že žije právě zde. Ale já jsem Ho našel. Je v kolébce lásky.“ Když milujeme Boha, máme po problémech. Pravda, možná jsme Boha ještě neviděli tváří v tvář. Dokážeme si však alespoň na prchavou vteřinu představit, že Bůh s veškerou svou Láskou přebývá v našich milých a blízkých. Pokusme se vidět Tvář svého Milovaného ve svých blízkých. Tam, kde je láska, pravá láska, je veškerá jednota. Tam, kde je jednota, nemůže být pochybnost — žádná zatemňující, hrozivá, ničivá pochybnost.

Abychom porazili pochybnost, musíme neustále pročišťovat svou přirozenost. Toto pročištění se musí odehrát v každé oblasti našeho života. Tělo musí být neustále pročišťováno. Není to šesti nebo sedmi koupelemi každý den, jak můžeme pročistit tělo. Naše tělo bude pročištěno, jen když v sobě budeme cítit živoucí oltář, jen když v sobě budeme mít živoucí božstvo světla a pravdy. Tehdy bude tělo okamžitě pročištěno. V tu chvíli nebudeme mít ve fyzickém těle žádnou pochybnost.

Vitálno musí hrát roli božského dynamismu. Abychom porazili pochybnost ve vitálnu, musíme vitálnu nabídnout dynamickou energii, ne agresivní nebo ničivou sílu.

Mysl musí být neustále zaplavena jasností a správným myšlením. V každém okamžiku musí vědomě přechovávat božské myšlenky, božské představy, božské ideály. Pochybnost potom nebude moci v mysli dýchat.

Abychom porazili pochybnost v srdci, musíme ho učinit oduševnělým. Srdce musí dávat ­poselství ­obětování se pro druhé, pro zbytek světa. Když upřímný hledající obětuje samotný svůj životní dech, cítí, že neobětuje nic, spíše že rozšiřuje své vlastní vnitřní vědomí a zde na zemi naplňuje sám sebe.

Pochybnost může být poražena. Musí být poražena. Jak? Jedinou odpovědí je neustálá a oduševnělá koncentrace na mysl, meditace na srdce a kontemplace na celou bytost.