Trvalé a pomíjivé ¹³

To, co je trvalé, je skutečnost.
To, co je pomíjivé, je neskutečnost.

Skutečnost je existence světla,
ve světle a pro světlo.
Neskutečnost je existence noci,
v noci a pro noc.

Rodiči skutečnosti jsou Božskost a Nesmrtelnost.
Rodiči neskutečnosti jsou spoutání a nevědomost.

Když vidíme božské světlo, cítíme se šťastní. Když cítíme božské světlo, stáváme se silnými. A když vrůstáme do božského světla, náš život se stává plodným. Když vidíme nebožskou noc, stáváme se slabými a bezmocnými. Když cítíme nebožskou noc, cítíme se špatně a mizerně. A když vrůstáme do nebožské noci, náš život se stává bezvýznamným a neplodným.

Osvěcující světlo a osvícené světlo; zatemňující noc a zatemněná noc. Osvěcující světlo je světlo, které je uvnitř nás. Osvícené světlo je světlo, které je kolem nás. Zatemňující noc je noc, která je před námi. Zatemněná noc je noc, která je kolem nás.

Co je skutečné, je trvalé, a co je trvalé, je duchovní. Co je duchovní? Život vždy přesahujícího Za. Tento život vždy přesahujícího Za však musí být projeven zde na zemi. Tento život je skutečný — je skutečností samotnou.

Co je neduchovní? Použijme slovo ‚materiální‘. Něco materiálního je bohatstvím prchavého času.

Božské bohatství a materiální bohatství. Božským bohatstvím je naše vnitřní aspirace. Tato aspirace je písní Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti uvnitř nás. Materiální bohatství je touha. Je to pláč po okamžitém a neustálém vlastnictví. Když se snažíme vlastnit, bohužel zjišťujeme, že jsme již vlastněni. Když se však někoho snažíme vidět světlem své duše, cítíme, že jsme již osvobozeni a on je také osvobozen. Až na zemi zasvitne božská moudrost, uvědomíme si, že cokoliv pomíjivého je zbytečné.

Božskost a Nesmrtelnost jsou uvnitř nás. Nesmrtelnost nám říká, co dělat, a Božskost nám říká, jak to dělat. Nesmrtelnost nám říká, abychom poslouchali příkazy své duše, která je jiskrou Nejvyššího Světla. Říká nám, abychom si vždy uvědomovali Vnitřního kormidelníka. Božskost nám říká, že to dokážeme udělat pomocí sebeukázněného života, skrze zasvěcení se vyšší věci, skrze pročištění své vnější přirozenosti a skrze neutuchající a bezvýhradnou lásku k Bohu.

Spoutání a nevědomost jsou rodiče noci. Nevědomost nám říká, co dělat, a spoutání nám říká, jak to dělat. Nevědomost nám říká, abychom zničili svět, a spoutání nám říká, abychom to udělali hrubostí, surovostí a dalšími nebožskými prostředky.

Duchovní hledající se snaží vejít do nejvnitřnějších zákoutí svého srdce a odtud se pokouší vynést na povrch světlo. Pomocí tohoto světla chce vrůst do dechu toho, co je trvalé. A aby vrostl do dechu trvalého, potřebuje vnitřní moudrost.

V Bhagavadgítě, Písni Nebeské, říká Pán Krišna Ardžunovi, svému božskému nástroji: „Ó Ardžuno, moudrý je člověk, který ovládá smysly.“ Když totiž porazíme své smysly, vstoupíme do říše moudrosti, kde roste skutečnost a plyne Božskost.

Ke vstupu do světa moudrosti potřebujeme neustálou lásku — lásku k pravdě, lásku ke světlu. Teď však máme rádi pomíjivou pravdu, pomíjivé světlo, pomíjivé vlastnictví. Pomíjivé vlastnictví, které teď máme a které opatrujeme, se pravdy nesmírně obává. Pochybuje o pravdě a bojí se Boha. Naše božské vlastnictví, aspirace, však pravdu vzývá a Boha uctívá.

Každý den na vlastní oči vidíme a vlastním srdcem cítíme nestálost člověkem vytvořeného světa. To znamená, že představy, které vytváříme svými myšlenkami, a věci, které jsou výsledkem našich činů, nevydrží. V tomto okamžiku mám myšlenku, za okamžik je pryč. Možná mi přinese výsledek. Tento výsledek také vydrží jen další prchavou vteřinu.

Existuje také něco jiného, čemu říkáme síla vůle: vůle duše, neoblomná vůle duše. Dokážeme-li použít byť jen trochu síly vůle duše, tehdy spatříme, že nejen čin, ale také výsledek je věčnou skutečností. Abychom si rozvinuli sílu vůle duše, musíme vejít do života ducha. Musíme vést sebeukázněný život.

Sebeukázněný život neznamená umrtvení smyslů nebo neustálé sebepopírání. Sebeukázněný život znamená život, který potřebuje světlo a chce být světlem veden, formován a utvářen. Je-li náš život ukázněný, nechováme se jako zvířata. Je-li náš život ukázněný, může v nás růst naše vlastní Božskost. V tu chvíli můžeme říkat a cítit, že realizace Boha neboli sebeobjevení je naším rodným právem. Realizací Boha získáváme moudrost věčné Pravdy.

Není to tak, že jen někteří jsou vybráni realizovat nejvyšší Pravdu. Ne, vůbec ne. Každý člověk je nástrojem Boha, my si toho však musíme začít být vědomi. V této chvíli si to většina lidí neuvědomuje. Když se modlíme, když meditujeme, postupně se stáváme vědomým nástrojem Boha. Jakmile se staneme vědomým nástrojem Boha, v samotném srdci konečného uslyšíme poselství Nekonečného a v každém prchavém dechu ucítíme Dech Věčného.

Myslet na Boha, neustále na Něj meditovat znamená žít v Bohu bezvýhradně. Když neustále, oduševněle a bezvýhradně žijeme v Bohu, Bůh dělá nepodmíněně vše za nás. Nabízí nám Světlo, Mír a Blaženost v nekonečné míře a my vrůstáme do samotné Jeho Podoby.

Poselství trvalé Pravdy, všepřesahující Pravdy, musí být naplněno zde na zemi, neboť Bůh si jako pole svého projevení vybral právě zemi. Věčné Světlo musí být projeveno zde na zemi a my všichni se musíme stát vědomými nástroji Boha. Můžeme jimi být, máme-li vnitřní pláč, a tento vnitřní pláč musí být pláčem dítěte. Když dítě pláče po své matce, matka k němu přiběhne bez ohledu na to, kde je. Dítě může být v obývacím pokoji nebo v kuchyni, ale matka k němu přiběhne. Podobně pokud my máme vnitřní pláč, spontánní pláč po světle a pravdě, Bůh přiběhne, aby nás objal, a ve své nekonečné Štědrosti nám ukáže světlo. V tomto světle porosteme a naplníme Boha. Zatímco budeme naplňovat Boha, naplníme sami sebe.

Naše jediná modlitba k Bohu je:

Veď nás od neskutečného ke Skutečnému.
Veď nás od temnoty ke Světlu.
Veď nás od smrti k Nesmrtelnosti,
ó, Pane Nejvyšší!