Konec veškerého poznání 1

“Aum. Purnam“…
"„Nekonečnost je tamto. Nekonečnost je toto.
Z Nekonečnosti Nekonečnost vznikla.
Z Nekonečnosti je-li Nekonečnost odebrána,
Nekonečnost zůstává.“"

Koncem veškerého poznání je poznání Boha. Toto poznání člověku říká, čím může nakonec být. Toto poznání člověku říká, že může mít vědomou a neoddělitelnou jednotu s Bohem.

Syn Boha řekl na základě své nejvyšší realizace a neoddělitelné jednoty se svým Otcem: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Poznání Boha nám říká nejenom to, že Bůh je uvnitř nás a pro nás, ale také to, že každá lidská bytost je Jeho. Nakonec nám toto poznání Boha říká, že každá lidská bytost se musí stát Bohem samotným.

“Brahmosmi…“ „Já jsem Bráhman. Já jsem Bůh.“ To jsme se naučili od védských zřeců minulosti. védští zřeci realizovali nejvyšší Pravdu a poté tuto nejvyšší Pravdu nabídli lidstvu: dnešní nerealizovaný, nenaplněný člověk je zítřejším realizovaným a naplněným Bohem.

Konec lidského poznání je začátkem božského poznání. Božské poznání a lidská nevědomost jsou dvě věci, které vidíme ve svém každodenním životě. Božské poznání je osvětlující, naplňující a znesmrtelňující síla.

Lidská nevědomost je šílený slon, ničivá síla. Božské poznání je samotným zrozením Nesmrtelnosti. Lidská nevědomost je písní smrti.

Jsem si jist, že většina z vás je dobře obeznámena s našimi upanišadami. Existuje upanišada s názvem Kanšitaki. Bohužel, tato upanišada není dobře známa. Tato upanišada nabízí vznešenou moudrost a znalost, říká:

"„Mluva není to, čemu by měl člověk chtít porozumět;
člověk by měl poznat toho, kdo mluví.
Čin není to, čemu by měl člověk chtít porozumět;
člověk by měl poznat toho, kdo činí.
Mysl není to, čemu by měl člověk chtít porozumět;
člověk by měl poznat toho, kdo myslí.“
— Kanšitaki Upanišada"

Z duchovního pohledu si přeji dodat, že mír, světlo, blaženost a síla nejsou to, čemu by člověk měl chtít porozumět. Spíše by měl usilovat o to, aby poznal živoucí ztělesnění míru, světla, blaženosti a síly. Je to taková bytost, která v upřímných, aspirujících duších dokáže vynést do popředí tyto božské kvality. Je to ona, kdo má schopnost inspirovat hledající. Zároveň je to ona, kdo značně pomáhá v probuzení dřímajícího vědomí všech lidských duší. A nakonec je to ona, kdo urychluje cestu hledajících.

Koncem veškerého poznání je poznání sebe sama. Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe.“ Jak můžeme poznat sami sebe? Můžeme poznat sami sebe tak, že přijmeme pomoc od někoho, kdo sám sebe již zná. Bude naším Učitelem, i když je spíš jako soukromý učitel než učitel ve škole. Učitel ve škole nás zkouší a my u zkoušky projdeme, nebo neprojdeme, zatímco soukromý učitel nám z celého srdce pomáhá zkouškou projít. Duchovní Učitel je tedy soukromým učitelem, a ne učitelem ve škole.

Poznání sebe sama je sebeobjevení. Sebeobjevení je porážka našeho nižšího, neosvíceného já. Sebeobjevení, poznání Boha a sebedobytí — to vše je jedno a totéž.

Velšská Triáda říká:

"„Jsou tři druhy lidí:
člověk v člověku, který dělá dobré dobrému a zlé zlému,
člověk v Bohu, který dělá dobré zlému,
a člověk v ďáblu, který dělá zlé dobrému.“
— Velšská Triáda"

V duchovním životě máme ještě jednu skupinu: člověka, který patří Bohu, poslíčka Boha, zástupce Boha, kanál Boha, nástroj Boha. Tento Boží nástroj neustále cítí, že není tím, kdo činí, ale pouhým nástrojem.

V Bhagavadgítě říká Sri Krišna svému nejdražšímu příteli a žákovi Ardžunovi: Nimitta mátram bháva savjasačin — „Staň se pouhým nástrojem.“ Člověk, který patří Bohu, cítí v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, že je pouhým nástrojem. Pracuje pro Boha. Žije pro Boha. Cítí, že realizace Boha nestačí. Cítí, že zde na zemi je nanejvýš důležité projevení Boha.

Je mnoho těch, kteří realizovali Nejvyšší, transcendentální Pravdu. Je však málo těch, kteří pláčí po dokonalosti lidstva. Je velmi málo těch, kteří se snaží změnit tvář světa. Tyto Boží vybrané nástroje chtějí projevit Boha zde na zemi. Nestarají se příliš o takzvané pozemské dobro nebo zlo. Starají se jen o Boží vnitřní Příkazy. Neustále poslouchají Příkazy svého Vnitřního kormidelníka a na základě své neoddělitelné jednoty s Ním potom nabízejí lidstvu svou nezištnou, zasvěcenou službu. Snaží se nabízet aspirujícímu lidstvu božské poznání.

Dále pak říkají lidstvu, že realizace Boha není jejich výhradním monopolem. Každý musí realizovat Boha, transcendentální Pravdu. Každý je předurčen k tomu, aby si nejvyšší Pravdu uvědomil, ale ten, kdo pláče po vnitřním světle, dosáhne cíle přirozeně dříve než ten, kdo ještě tvrdě spí.

Spasitel Kristus nás naučil, že „žádný člověk nemůže sloužit dvěma pánům“. Máme zde na zemi dva pány: nevědomost a vědění. Chceme-li si hovět v potěšeních nevědomosti, sloužíme jednomu pánovi — nevědomosti. A opět jsme to my, kdo má příležitost sloužit druhému pánovi — světlu vědění. Pokud aspirujeme, naším pánem je světlo vědění. Jestliže se upřímně snažíme sloužit svému pánovi — světlu vědění, tehdy nemůže poselství realizace, poselství dokonalosti, nikdy zůstat vzdáleným voláním.

Nesmrtelná básnířka George Eliot zpívá:

"„Naše činy s námi cestují z daleka,
a to, čím jsme byli,
z nás dělá to, čím jsme teď.“
— George Eliot"

Co se z duchovního hlediska učíme z tohoto oduševnělého poselství? Učíme se, že jsme byli obětí bezpočtu tužeb, a zde je výsledek: jsme stále ještě pozemská stvoření. Jsme spoutáni pouty nevědomosti. Chceme vlastnit svět, ale ke svému největšímu úžasu a zármutku jsme již světem vlastněni.

Na druhou stranu jsme to opět my, kdo má schopnost, možnost a příležitost vysvobodit se z bláta nevědomosti. Pokud budeme ode dneška aspirovat, postupně vrosteme do božské skutečnosti a v této božské skutečnosti se objeví naše realizace. V každém okamžiku musíme být pravdiví ke svému cíli. Chceme světlo? Chceme dokonalost? Nebo chceme ze zvědavosti jen trochu světla a pravdy? Nikdy, nikdy nemůžeme spatřit tvář skutečnosti, naplnění a dokonalosti, dokud a pokud nebudeme ve svém vnitřním hledání upřímní.

Nesmrtelný básník Shakespeare říká v Hamletovi:

"„Toto nade vším: ke svému já buď pravdivý,
a je musíš následovat, tak jako noc následuje den.
K žádnému člověku potom nemůžeš být falešný.“
— William Shakespeare"

Jestliže skutečně chceme vnitřní světlo, pokud skutečně máme vnitřní volání po tom spatřit Boha tváří v tvář, pak na zemi ani v Nebi není nic, co by se mohlo postavit nejvnitřnějšímu hledání naší duše. Každá lidská bytost má omezenou svobodu. Tuto svobodu může použít k tomu, aby buď aspirovala, nebo toužila. Toužíme-li, četné mraky nevědomosti bezpochyby zastíní naše slunce znalosti. Aspirujeme-li, Bůh, Vnitřní kormidelník, nás bude inspirovat k tomu, abychom běželi rychle, rychleji, nejrychleji k předurčenému Cíli, Cíli světa Za.

Když vstoupíme do duchovního života, uvědomíme si, že není konce naší cesty. Dnes si můžeme myslet, že už brzy dosáhneme cíle, po kterém jsme volali. Když však půjdeme hluboko dovnitř, pocítíme, že dnešní cíl je zítřejším startovním bodem.

Bůh je ve všem. Musíme Boha vidět ve všem a cítit Ho v každé lidské bytosti. To však nestačí. Musíme tuto skutečnost vidět, cítit a uvědomit si. Potom musíme jít ještě o krok dále: musíme si uvědomit, že není konce naší realizace. Neustále musíme cítit, že na základě své nejvyšší realizace běžíme směrem ke stále se překonávajícímu Za.

Koncem veškerého poznání je poznání Boha. Boha musíme spatřit. Existují tři způsoby, jak spatřit Boha. Jedním způsobem je vidět Boha oknem. Takto Jej můžeme uvidět, jestliže se na Boha koncentrujeme denně, řekněme, šest hodin. Pokud chceme Boha vidět otevřenými dveřmi, musíme denně meditovat alespoň dvanáct hodin. Chceme-li však Boha spatřit tváří v tvář, tak jako vy vidíte mě a já vidím vás, pak musíme meditovat dvacet čtyři hodin denně. Vidět Boha neustále, tváří v tvář, je začátkem a rozkvětem transcendentálního Poznání.


  1. MRP 2. University of Nottingham, v úterý, 10. listopadu 1970