Vnitřní běžec

Každý člověk na zemi běží k cíli své cesty. Jestliže je běžec moudrý, bude velmi jednoduchý, bude mít na sobě jen základní, nezbytný oděv, nic těžkého nebo drahého, co by přitahovalo pozornost přihlížejících. Jestliže je běžec moudrý, bude také upřímný. Upřímnost znamená, že bude toužit jen po cíli a nebude se rozptylovat květinami a plody, které bude na své cestě míjet. Jestliže je běžec upřímný, poběží jen ve své vlastní dráze. Nebude vbíhat do drah ostatních a nebude je rušit. Moudrý běžec bude také čistý. Když jsme čistí, jasně vidíme svým vnitřním zrakem, že nejen my běžíme k nejzazšímu Cíli, ale Cíl samotný běží k nám.

Když běžíme ve vnějším světě, máme jen pár soupeřů a soutěž bude trvat jen pár hodin. Ve vnitřním světě máme ale spoustu soupeřů a může trvat dlouho, než je porazíme. Našimi soupeři ve vnitřním světě jsou strach, pochyby, úzkost, sklíčenost, trápení a podobné síly, které se stále snaží oloupit nás o naši radost. Jestliže jsme je včera porazili, dnes se vrací a znovu nás vyzývají. Vnitřně nemusíme být připraveni na výzvu, ale se svým malým egem říkáme: „Dobrá, přijímám tvou výzvu.“ Co se pak stane? Přichází strach a běží před námi, zatímco pochyby nám drží nohy a žárlivost nás táhne dozadu. Kdyby byly čestnými soupeři, běžely by tak, jak se má, ale ony neběží. Dokonce ještě než vyběhneme, přichází úzkost a dusí nás.

Pokud jsme jednoho dne poraženi, neměli bychom cítit, že jsme ztraceni. Neúspěch musíme vždy brát jako zkušenost. Neměli bychom brát neúspěch jako konečný výsledek nebo vrchol zkušenosti, ale jako část zkušenosti. Pokud si myslíme, že neúspěch je konec naší zkušenosti, skončili jsme. V dlouhém závodě může běžec začít velmi pomalu a pak postupně zvyšovat svou rychlost, dokud nedosáhne cíle. Pokud si ale myslí, že s pomalým začátkem není schopen dosáhnout cíle cesty, dělá obrovskou chybu. Vždy proto říkám, abychom brali neúspěch jako zkušenost, která právě začíná.

Bohužel, někteří lidé jsou po chvíli běhu unavení a chtějí si udělat přestávku. Ale v duchovním životě neexistuje přestávka. Jakmile jsme jednou začali běžet, nemůžeme přestat. Když se unavíme a zastavíme, bude nás nevědomost táhnout nazpět. Síly nevědomosti nás nemilosrdně napadnou a budou stahovat zpět do moře nevědomosti.

Od nepaměti jsme běželi bok po boku s nevědomostí. Ale teď, když jsme vstoupili do duchovního života, snažíme se běžet rychle, rychleji, nejrychleji. Dříve jsme se ztotožňovali s nocí nevědomosti. Teď, když jsme probuzeni, snažíme se ztotožnit se světlem moudrosti. Když se dokážeme sjednotit se světlem moudrosti, jistě dosáhneme předurčeného cíle — vždy osvěcujícího a vždy naplňujícího světa Za.

Když běžíme ve vnitřním životě, musíme cítit, že běžíme nejen proti nevědomosti, ale že běžíme s Bohem. Pokud je v běhu na 100 metrů jeden z běžců o 70 metrů před druhým běžcem, nebude mít ten, který je daleko vzadu, žádnou inspiraci běžet. Když je ale vedoucí běžec v čele jen o pár kroků, pak ten, který je za ním, cítí odhodlání ho předběhnout. Proto Bůh, který s námi běží, využívá jen malou část své nekonečné Schopnosti. Jedině tak budou mít lidské bytosti inspiraci a aspiraci Jej dostihnout a běžet s Ním. Bůh setrvává jen pár kroků před námi, abychom Ho mohli vidět, cítit, a nakonec si Ho uvědomit.