Jak se vaše filosofie sebepřekonávání, ve které uvádíte, že lidstvo by mělo toužit po pokroku místo po úspěchu, vztahuje k nadcházející olympiádě?

Přítomnost všech velkých atletů na olympiádě představuje velkou příležitost. Když musí atlet soutěžit se zbytkem světa, má jedinečnou příležitost a možnost překonat své vlastní schopnosti. To je nanejvýš důležité, a ne to, zda porazí ostatní, nebo ne. Atlet nesmírně potěší Boha, původce všeho dobrého, jen tím, že překoná své schopnosti. Všichni jsme Boží děti, Boží stvoření. Jestliže jedno z Jeho dětí překoná samo sebe, bude Otec tím nejšťastnějším člověkem. Jak může ale být Otec šťastný, když jeden člen rodiny porazí jiného člena a je šťastný, zatímco ten druhý se cítí špatně?

Když se sjednotíme se zbytkem světa, cítíme radost v radosti ostatních a utrpení v utrpení ostatních. Ale většina z nás takového vědomí ještě nedosáhla. Proto je pro atleta žádoucí, aby měl na mysli, že soutěží se svým dřívějším rekordem. Jestliže dokáže překonat své vlastní dosažení, bude to opravdový výsledek, opravdové dosažení pro celý svět.

Nanejvýš důležitý je přístup každého jednotlivce. Atlet musí cítit, že nevytváří rekord pro svou vlastní slávu, ale aby zvýšil schopnost a zlepšil standard světa. Vítězný atlet musí cítit, že reprezentuje celé lidstvo. Pokud dokáže s oddaným a oduševnělým srdcem nabídnout své dosažení nejvyššímu Atletu — svému Zdroji, dělá v ten okamžik naprosto správnou věc. Pokud má takovýto přístup, nechť se pokusí o to nejlepší, aby zlomil světové rekordy. Ale pokud chce porazit zbytek světa, jen aby se vyhříval na slunci slávy, dělá žalostnou chybu.

Olympijský atlet by měl cítit, že je členem světové rodiny a jeho cílem by měl být neustálý pokrok. Pokud dokáže neustále překonávat svá vlastní dosažení, musí dosáhnout uspokojení, protože pokrok není nic jiného než uspokojení. Uspokojení a pokrok jdou vždycky ruku v ruce. Zajímá-li se pouze o úspěch, pak i když ho dosáhne, nezíská trvalou radost, protože vmžiku může vidět, jak se jeho dosažení rozpadne na všechny strany. Ale jeho vlastní pokrok je jako semínko, které se nakonec stane mladým stromkem a pak banyánovým stromem, který mu poskytne neustálý pocit uspokojení. Když dělá pokrok, zároveň i roste, září a jako řeka neustále pluje ke Zdroji Rozlehlosti, k Moři Jednoty.