Myslím, že se musíme odevzdat každý den, že jeden den nestačí. Je to pravda?
Sri Chinmoy: Máš úplnou pravdu. Musíme obnovovat odevzdání každý den. Ale přeji si říci, že toto odevzdání musí proběhnout nejen každý den, ale každou hodinu, každou minutu a každou vteřinu. Každou vteřinu musíme obnovit své odevzdání. Brzy ráno se sice odevzdáme Bohu, ale během dne, když dostaneme nějaké špatné nebo znepokojující zprávy, okamžitě se proti Bohu postavíme. Ráno cítíme, že Bůh je milostivý, a tak se Mu odevzdáme. Potom během dne slyšíme všechny druhy špatných zpráv, a tak říkáme, že Bůh je ta nejhorší možná bytost. Takovému krutému Bohu se nechceme odevzdat. V jednu chvíli jsme s Bohem spokojení, tak říkáme: „Bože, mohu se Ti odevzdat.“ Předtím, než přijde další okamžik, si myslíme: „Nyní se musím odevzdat znovu. Jak to udělám?“Když čteme, jíme, vaříme či mluvíme, v každou chvíli musíme cítit, že nás drží Nejvyšší v náručí. Dítě cítí, že pokud je v náručí své matky, je dokonalé. Je-li v náručí své matky, je to odpovědnost jeho matky, aby se o něj starala. Stejně tak musíte v duchovním životě cítit, že jste v Náručí Nejvyššího.
Nikdo nemůže meditovat každou vteřinu dvacet čtyři hodin denně. Nikdo nemůže dvacet čtyři hodin denně říkat: „Odevzdávám se.“ Ale celou dobu můžeme mít ve své mysli nebo přímo před svou vizí myšlenku, že jsme v Náručí Nejvyššího. Můžeme si to jen představovat a tato představivost učiní zázrak, že se nakonec naše odevzdání stane neustálým. Ale to neděláme. Meditujeme hodinu nebo půl, potom deset hodin nemeditujeme. Začneme znovu meditovat večer. Ale předtím, než znovu začneme, vidíme, že do našeho života vstoupilo mnoho, mnoho problémů. Kdo dovoluje těmto problémům vstoupit do našeho života? Jsme to my, kdo jim to dovoluje, protože mezi naší první meditací a druhou meditací jsme nechali velkou mezeru. Této mezeře se snadno vyhneme, jestliže se můžeme přinutit cítit, že jsme po celou dobu v Náručí Nejvyššího.
