Akt I, scéna III
(Buddha se svými žáky. Vejde král Prašendžit.)PRAŠENDŽIT: Mistře, tolik mě mrzí, že jsem k tobě tak dlouho nemohl přijít. Mé tělo zůstává v paláci, ale mé srdce přebývá u tebe.
BUDDHA: Ano, můj synu, já vím. Tvé srdce zasvěcení a aspirace je tady, ale tvého těla je zapotřebí ve tvém království.
PRAŠENDŽIT: Svět je tak zkažený, Mistře. Tvůj sen se ale jednoho dne naplní a pak tento svět přestane trpět. Jednou svět přijde na to, že příčinou utrpení je touha. Teď se lidé pořád hádají, bojují mezi sebou a navzájem se zabíjejí. Mám pro tebe smutnou zprávu: zrovna minulý týden ubodal Angulimal, ten loupežník, k smrti jednoho člena královské rodiny. Jsem si jistý, že jsi o něm slyšel. Uříznul mému příbuznému palec a teď ho nosí na krku. Mé stráže se ho snaží chytit, kde můžou. Toho zločince ale nikdo nechytí. Je to pro mě tak smutná zpráva. Mistře, modlím se k tobě, abys pro mého příbuzného něco ve vnitřním světě udělal.
BUDDHA: Určitě pro něj něco udělám.
PRAŠENDŽIT: Jsem si jistý, Mistře, že jednoho dne tvé Světlo a Soucit promění i takového vraha, jako je Angulimal.
(Angulimal je nyní žákem. Sedí mezi ostatními a poslouchá tento rozhovor. Je hladce oholený a má na sobě obyčejné, prosté šaty.)
BUDDHA: Prašendžite, Angulimal se již změnil.
PRAŠENDŽIT: Jak? Kdy? Kde?
BUDDHA (ukazuje na Angulimala): Angulimal je tady.
PRAŠENDŽIT: Tohle že je Angulimal? Ten, který zabil stovky lidí? Tohle je Angulimal? Tohle je ten vrah? Vidím kolem jeho tváře světlo! Jak je to možné?
BUDDHA: Již došlo k jeho proměně.
