Akt I, scéna II
(Buddha a jeho žáci jsou v lese. Znenadání se objeví loupežník Angulimal.)ANGULIMAL: Stát! Stát!
BUDDHA: Já už stojím. To ty ses ještě nezastavil. Zabil jsi stovky lidí. Na krku nosíš věnec z uřezaných palců. Já jsem se už zastavil. Stojím navždy pevně v nekonečném Vědomí. Ty však stále bloudíš ve světě vitálních tužeb a snažíš se zničit svět. To ty ses ještě nezastavil. Pokud jde o mě, já jsem již ponořen do nehybného ticha Nepostižitelného.
(Angulimal vytáhne nůž a chce Buddhu bodnout, přemůže jej však Buddhovo Světlo. Padne k Buddhovým nohám.)
ANGULIMAL: Ó Buddho, odpusť mi. Odpusť mi mou nevědomost. Odpusť mi to, co jsem udělal světu a co jsem teď chtěl udělat tobě.
BUDDHA: Odpustil jsem ti. Odpustil jsem ti tvou minulost, odpustil jsem ti tvou přítomnost.
ANGULIMAL: Je-li pravda, že jsi mi odpustil mou minulost i mou přítomnost, pak si přeji, abys to dokázal.
BUDDHA: Jak chceš, abych to dokázal?
ANGULIMAL: Přijmi mě za svého žáka. Jestli mě přijmeš za svého žáka, pak uvěřím, že jsi mi doopravdy odpustil, ó Pane.
BUDDHA: Jsi mým žákem, Angulimale. Přijímám tě.
