Akt I, scéna IV

ADŽATAŠATRU: Ó Pane světa, ze své nebetyčné nevědomosti jsem se tě se svým přítelem Devadattou několikrát snažil zabít, ale pokaždé marně, zoufale marně. Dnes jsem u tvých požehnaných nohou, aby mě ihned zalilo slunce tvé moudrosti.

BUDDHA: Ó králi.

ADŽATAŠATRU: Mistře, já nejsem tvůj král. To ty jsi král mého srdce a mé duše. Ty jsi Pán mého srdce a mé duše. Já jsem tvůj nehodný otrok.

BUDDHA: Ty nejsi můj otrok, jsi můj syn, můj vyvolený syn. Slunce mého soucitu odpouští noci tvé nevědomosti. Slunce mé moudrosti dává osvícení, vysvobození a nesmrtelnost pláči tvého srdce.

(Vchází Devadatta. Padá Buddhovi k nohám.)

DEVADATTA: Siddhárto, když jsme byli mladí, hádal jsem se s tebou o vlastnictví ptáka. Síla mého neovládnutého, nebožského vitálna se musela poddat síle tvého všemilujícího srdce. Ptáka jsi vyhrál ty. Řekl jsem tehdy, že jednoho dne má vitální láska k síle zvítězí nad silou lásky tvého srdce. Od té doby jsem se tě stovkami způsobů pokoušel pokořit, zničit tvé poslání a zabít tě, ale marně. Ty jsi mi pak odpustil. Ó Buddho, můj hanebný život tě nyní zoufale prosí o odpuštění.

BUDDHA: Devadatto, budiž ti odpuštěno.

DEVADATTA: Ó Buddho, pokud jsi skutečně odpustil tomuto nelidskému stvoření, pak tě ve tvé nekonečné štědrosti prosím ještě o jeden dar. Tvé soucitné srdce se tehdy postaralo o toho nevinného ptáka. Teď se k tobě modlím já, aby ses postaral o naříkajícího, krvácejícího ptáka uvnitř mého srdce. A modlím se také, aby ses postaral o jeho klec, toto tělo.

(Devadatta 3x zpívá.)

/ Buddham šaranam gačhámí.
dhammam šaranam gačhámí.
šangham šaranam gačhámí./

Uchyluji se k Buddhovi pro útočiště.
Uchyluji se k Dharmě pro útočiště.
Uchyluji se k Řádu pro útočiště.