Akt I, scéna III
(Příštího dne. Siddhárta a Čanna jedou v kočáře. Čanna vybral jinou cestu.)SIDDHÁRTA: Nádhera, nádhera! Dnes vidím a cítím skutečnou krásu na zemi. Ujeli jsme pořádný kus cesty. A projíždíme tolika krásnými místy!
(Náhle Siddhárta uvidí několik lidí, kteří nesou na ramenou jakéhosi muže. Po tvářích jim tečou slzy.)
SIDDHÁRTA: Čanno, co je s tím mužem? Proč ho musí ostatní nést? A proč přitom pláčou?
ČANNA: Ach… ten člověk je mrtvý.
SIDDHÁRTA: Mrtvý? Co tím myslíš?
ČANNA: Není v něm žádný život, princi. Jeho hra na zemi skončila. Každý musí jednoho dne umřít. Každý jednou odejde z tohoto světa. Každý musí vytrpět smrt.
SIDDHÁRTA: Ale já ne! Já nechci umřít. A má milovaná žena, i ona musí umřít? A můj syn, můj nejdražší Ráhul, on také musí umřít? Ne, to není možné. Nedokázal bych unést takovou ztrátu.
ČANNA: Princi, každý, kdo žije na zemi, musí nakonec zemřít. Nikdo nemůže žít věčně.
SIDDHÁRTA: Čanno, tomu nemůžu věřit. Nechci tomu věřit… Musím překonat smrt, nejen sám pro sebe — pro každého. Čanno, řekni mi prosím, je něco silnějšího, ničivějšího než smrt?
ČANNA: Ne, princi. Není nic mocnějšího a ničivějšího než smrt. Smrt přemůže každého. My všichni jsme otroky smrti.
SIDDHÁRTA: Já ne!
ČANNA: Všichni jsme smrti vydáni na milost.
SIDDHÁRTA: Já ne! Čanno, teď, když jsem viděl starého člověka, nemocného člověka a mrtvého člověka, myslím, že jsem viděl všechno špatné, co mi svět může ukázat. Ale něco ve mně mi říká, že je ještě něco, co jsem neviděl. Chci jet zítra znovu.
ČANNA: Chceš-li zítra znovu vyjet z paláce, velmi rád tě povezu, ó princi.
