Láska

Láska: Láska je vnitřní pouto, vnitřní spojení, vnitřní spojovací článek mezi člověkem a Bohem, mezi konečným a Nekonečným. K Bohu musíme vždy přistupovat pomocí lásky. Bez lásky se nemůžeme stát jedním s Bohem. Jdeme-li po své cestě s absolutní láskou, nikdy nemůžeme selhat v dosažení a naplnění Boha, ať už ve svém vlastním životě, nebo v lidstvu.

Láska je tajný klíč, který dovolí člověku otevřít Boží Dveře. Kde je láska, čistá láska, božská láska, tam je naplnění. Kde není láska, je trápení, zklamání a smrt. Prvním krokem na naší cestě je láska, druhým je oddanost a třetím krokem je odevzdanost. Nejprve musíme Boha milovat. Potom se Mu musíme oddat, a nakonec musíme být u Jeho Nohou a naplnit sami sebe.

Co je láska? Pokud láska znamená někoho nebo něco vlastnit, potom to není skutečná láska; není to pravá láska. Pokud láska znamená dávat a stát se jedním se vším, s lidstvem a s božskostí, potom to je skutečná láska. Pravá láska je naše naprostá jednota s milovaným předmětem a s vlastníkem lásky. Kdo je vlastníkem lásky? Bůh.

Koho milujeme? Milujeme Nejvyššího v každém člověku. Když milujeme tělo, svazujeme sami sebe; když milujeme duši, osvobozujeme se. Je to duše v jednotlivci, Nejvyšší v každé lidské bytosti, koho musíme milovat.

Nic nemůže být větší než láska. Bůh je velký jen proto, že má nekonečnou Lásku. Chceme-li definovat Boha, můžeme Jej definovat milióny způsobů, ale přeji si říci, že žádná definice Boha není tak výstižná, jak definice Boha jako veškeré Lásky. Pokud do naší mysli vstoupí strach, když řekneme „Bůh“, tehdy jsme od Něj milióny a miliardy mil vzdáleni. Pokud vyjde do popředí láska, když opakujeme jméno Boha, tehdy je naše modlitba, naše koncentrace, naše meditace a naše kontemplace opravdová. Nemůže být žádná větší moudrost, žádná větší znalost než láska.

Modlíme se k Bohu. Proč? K Bohu se modlíme proto, že je veškerou Láskou. Bůh není jako přísný učitel s rákoskou, který nás neustále trestá. Právě proto, že Bůh je veškerou Láskou, Soucitem, jdeme k Němu, a ne k někomu jinému. Nejvyšší poznání spočívá v lásce.

Svět existuje jen proto, že na zemi stále existuje láska. Kdyby tato jediná božská kvalita opustila svět, potom by na zemi nemohl být žádný život. Žádná jiná božská kvalita nemůže vytvořit, udržet a naplnit Boha zde na zemi tak, jako kvalita lásky. Božská láska neznamená emocionální výměnu lidských myšlenek nebo nápadů; je naplněním jednoty.

Občas můžeme požadovat nejvyšší Spravedlnost; občas můžeme požadovat nekonečný Soucit. Uvnitř nekonečného Soucitu ucítíme živoucí dech lásky. Na druhou stranu, uvnitř nejvyšší Spravedlnosti ucítíme živoucí přítomnost lásky.

Božskou lásku nemůžeme svázat svými lidskými myšlenkami nebo představami, ale můžeme ji svázat neustálým sebeobětováním. Božská láska je nekonečná, ale nekonečné v nás můžeme svázat sebeobětováním. Co je toto sebeobětování? Sebeobětování je naše neustálá dychtivost a vnitřní pláč formované jen Nejvyšším v nás, vnitřním Kormidelníkem v nás. Ale dokonce i když nabídneme svou srdečnou a oduševnělou poslušnost vnitřnímu Kormidelníkovi v nás samých, stále nebudeme zcela naplněni. Můžeme-li ale odvážně a upřímně říct vnitřnímu Kormidelníkovi, že je to On, kdo bude odpovědný za naše životy, za naši realizaci a za projevení naší duše na zemi, tak jen tehdy bude naše role zcela naplněna.

Láska znamená přijetí. Co přijmeme? Přijmeme tento náš svět kolem nás a uvnitř nás. Nepřijmeme-li svět, který je vnějším Tělem Boha, odmítneme a popřeme Boha tiše a tajně, jestliže ne kategoricky. Po přijetí světa musíme sloužit světu, který jsme přijali. Chceme-li sloužit světu způsobem, kterým svět chce, zůstaneme navždy v nevědomosti. Současně nebudeme schopni osvítit ani kousek vnitřních a vnějších problémů světa. Musíme světu sloužit způsobem, který po nás chce náš vnitřní Kormidelník. Takto nejen naplníme Nejvyššího v nás, ale naplníme Nejvyššího ve světě.

Když se sjednotíme s někým, kdo je plný strachu, získáme určitý druh radosti. Přicházíme mu pomoct vyřešit jeho problém a pak jsme chyceni jeho strachem. Přicházíme, abychom soucítili s ostatními, trpíme s nimi a nemůžeme z jejich utrpení vystoupit. Pravda, je dobré se ztotožnit s utrpením ostatních, ale je hloupost se sjednotit s problémy někoho, komu nemůžeme dodat odvahu a smělost, komu nemůžeme dodat sílu čelit skutečnosti nebo mu nemůžeme pomoct vidět božskou sílu v něm samotném. K čemu je projevování sympatie někomu, když mu nemůžeme ukázat naši vroucí sílu nebo mu nemůžeme dát pevné vedení vstříc ke světlu?

Jak můžeme pomoci našim sestrám a bratrům na světě? Můžeme pomoci, staneme-li se veškerou láskou k Jedinému, jenž je věčně veškerou Láskou. Milujme Jediného, kořen stromu. Potom uvidíme, že větve, listy a zeleň stromu budou také cítit naši lásku. Každý jedinec, kdo naplní Boha a Jeho stvoření, ztělesňuje Boží živoucí Zájem a živoucí Oběť. A v tomto Zájmu a Oběti budou Bůh a člověk oba naplněni.