Russell Wilson: Guru, chci se vás zeptat na jednu velmi obtížnou otázku. Proč v Indii, která je považována za centrum všech náboženství a kde duchovnost hraje tak důležitou roli, je tolik konfliktů a napětí?

Sri Chinmoy: Protože jsem Ind, jsem schopen odpovědět na tuhle otázku. Kdysi dávno byla Indie zemí míru. Nyní je ve stavu trvalého sváru a boje. Proč? Odpověď je velmi jednoduchá. Bůh nám dal svobodu a my jsme ji zneužili. V každém okamžiku se můžeme my jako lidské bytosti rozhodnout udělat buď dobrou věc, nebo věc špatnou. Mohu vstávat brzy ráno modlit se a meditovat, abych se stal dobrým člověkem, nebo mohu spát do deseti či dokonce jedenácti a vstávat tehdy, když už je pozdě jít vůbec do práce. Možná jsem získával po dobu šesti měsíců světlo shůry a moje upřímnost, moje čestnost a láska k Bohu mě přiměla vstávat brzy ráno a meditovat. Ale po šesti měsících jsem přestal aspirovat a myslet na Boha, takže už brzy nevstávám, abych se modlil a meditoval. Navenek jsem šťastný člověk, ale v mém vnitřním životě jsem se změnil.

V dávné minulosti chodívali politici k duchovním mistrům pro požehnání a osvícení. Jeden z nejvyšších indických hrdinů, Šivadží, chodíval ke svému duchovnímu mistrovi a říkal: „Poraď mi, prosím.“ Potom začal mít Šivadží své země a politiky plné zuby. Řekl: „Všechno je zkažené. Už to víc nechci.“ Ale jeho duchovní učitel jej přiměl, aby zůstal v politice. Řekl: „Pokud se vzdáš, kdo potom přemění svět? Zůstaň ve své funkci a mysli jen na mě. Nejvyšší ve mě povede tuto zemi v tobě a skrze tebe.“

Byly doby, kdy Indie měla vyrovnanou a míruplnou mysl, ale nebyla spokojená s tímto vnitřním mírem a rovnováhou. Chtěla soutěžit s Amerikou. Naneštěstí, když vstoupila do světa soutěžení, začala ztrácet duchovnost. Jedna věc je udržet si svou vlastní výšku a potom dávat, co máš, a obdržet, co má někdo jiný. Ale Indie se namísto toho, aby si zachovala svou původní čistotu a Božskost, stala nenasytnou a začala se starat více o vnější bohatství. Chtěla se stát stejně bohatou jako Amerika a už nepřikládala tolik důležitosti svému vnitřnímu bohatství. To byla největší chyba Indie.

Když mi Bůh něco dává, měl bych to opatrovat. Potom, až udeří pravá hodina, dá mi Bůh něco jiného, protože je se mnou spokojen. Ale pokud odmítnu to, co mi Bůh dal, a pláču jen po něčem jiném, potom mě vnitřní kvality, jež jsem jednou měl, opustí a ze mě bude žebrák. Indie měla zůstat Bohu vděčná za to, co jí dal, namísto aby napodobovala Západ; měla opatrovat své vlastní božské kvality. Ale když se začala méně starat o své vnitřní bohatství a více o to vnější, v tu chvíli začala má matka Indie ztrácet něco velmi drahocenného.

Něco podobného se nyní děje v bývalém Sovětském svazu. Prezident Gorbačov byl odpovědný za probuzení vědomí Sovětského svazu. Poté co sovětské občany probudil, řekl: „Spali jsme spoustu let a právě jsme se probudili. Kráčejme pomalu, stejnoměrně a neomylně k našemu cíli. Později, až přijde čas a my budeme mít více kapacity, budeme pochodovat a nakonec poběžíme.“ Ale lidé neposlouchali. Stali se velmi hamižnými a chtěli být právě takoví jako Západ. Chtěli běžet hned od začátku, přestože na to neměli kapacitu. Vybrali si tedy jiného politika, který sliboval okamžité výsledky. Všichni chceme mít okamžitou realizaci — jako instantní kávu. Chceme mít vše mrknutím oka. Dítěti zabere několik let, než se naučí chodit. Když tomu malému dítěti řeknu, že může běžet jako jeho starší bratr, bude toto dítě inspirováno, aby to zkusilo. Ale naneštěstí si jen zlomí nohu. Matka bude dítěti vždycky říkat: „Ne, běž pomalu. Tvému bratrovi je už pět, a tobě teprve jeden rok. Jak můžeš očekávat, že budeš kráčet vedle svého bratra?“