Když píšete básně v angličtině, některé z nich jsou tak krásné a inspirující, jsou jako mantry. Ale jak to, že když ze svých básní složíte písně, bengálské písně jsou vždy mnohem krásnější a melodičtější?

Sri Chinmoy: Ne vždy! Když zpívám I came to Your Lotus-Feet with a hopeless hope-heart „Přišel jsem k Tvým Lotosovým Nohám s beznadějným srdcem naděje“, ta píseň je tak krásná jako kterákoli moje bengálská píseň. A pak ještě několik dalších. Ale máte naprostou pravdu — ve většině případů se mé bengálské písně nedají srovnat s mými anglickými písněmi. Díky mé bengálské inkarnaci je pro mě snazší vyjádřit některé věci v bengálštině. Bengálská slova vycházejí přímo z mého srdce, kdežto anglická slova stále vycházejí z mé mysli. V bengálštině vše přichází spontánně, ale když užívám angličtinu, je zde vždy mysl. Jelikož je pro mě angličtina vypůjčeným jazykem, když ji užívám, někdy přijde vypůjčený pocit. Ale cítění, které vyjadřuji v bengálštině, není nikdy vypůjčené, je mé vlastní.

Naučil jsem se anglický jazyk ke své spokojenosti. Ale když chcete dát vypůjčenou věc někomu jinému, nepřichází to tak spontánně. Pokud cítím, že něco ve skutečnosti nepřichází ode mne, nemám takovou radost, když to nabízím. Anglická gramatika může být správná a myšlenka může být vyjádřena rádné, ale blízky pocit ke mne nepřichází. Napsal jsem mnoho, mnoho manter v angličtině a vím, že přišly z velmi, velmi vysokého zdroje. Při zpívání musí pocit přicházet ze samotného životního dechu. To je důvod, proč nikdy nebudu schopen zazpívat žádnou píseň — ani Jiban debata — tak oduševněle, jako zpívám píseň Sri Aurobindo. Způsobem, jakým můžu dát své srdce, když zpívám tuto píseň, jej nedokážu dát do žádné jiné písně — zvláště ne do žádné anglické.

Je deset nebo dvanáct anglických písní, do kterých mohu úplně dát své srdce a duši, když je zpívám, kdežto bengálských jsou takových stovky. Když zpívám určité bengálské písně, některé jemné nervy v mé bytosti se doslova třesou a já se těším z určitého druhu božského vzrušení. Není to vzrušení, ale něco velmi sladkého, měkkého a jemného. Jsem naplněn takovou blažeností, že je celá moje bytost unesena.

Jindy jsou zase chvíle, kdy zpívám některé písně oduševněle ne proto, že se pokouším zpívat oduševněle, ale proto, že je v tu určitou chvíli má hrdelní čakra úplně otevřena. Hrdelní čakra je duchovním centrem pro sladkost, něžnost a výmluvnost v řeči a zpěvu. Jsou chvíle, kdy ji vidím zaplavenou světlem — světlem své duše. Když se hrdelní centrum otevře a pracuje velmi mocně, v tu chvíli je můj hlas úplně odlišný. Některá slova dokonce vyslovuji odlišně. Ale není to má vědomá vůle, je to práce hrdelního centra.