Guru, co mohu udělat, abych tě více potěšila?

Sri Chinmoy: To je naprosto skvělá otázka! Samotná skutečnost, že jsi dychtivá mě potěšit, mě těší jako nic jiného. Kolik lidí se odváží říci, byť i jenom ve své nejdivočejší fantazii: „Jak tě mohu více potěšit?“ Oni ztratili tuto možnost. Musí říci: „Budu tě někdy opět schopen potěšit?“ Rozumíte mé angličtině? Stovky a stovky žáků si musí položit tuto otázku: „Ach Guru, budu tě v této inkarnaci ještě jednou schopen potěšit tak, jak jsem tě těšil před třiceti lety?“ Existují stovky žáků, kteří jsou s námi více než dvacet let a kteří by si měli a musí položit tuto otázku: „Dáš mi schopnosti na to, nebo dá mi Nejvyšší schopnosti na to, abych tě znovu potěšil tím způsobem, jakým jsem tě těšil před pětadvaceti nebo třiceti lety?“ Oni se nikdy neodváží položit mi otázku: „Jak tě mohu více potěšit?“ Netěší mě vůbec, takže jak by se mohli ptát, jak mě mají těšit více? Já jsem velmi krutý! Okamžitě mohu říci: „Začni od začátku!“

Říkám ti, tvoje otázka je naprosto upřímná. Ty víš, že jsi udělala jisté správné kroky a cítíš, že mě těšíš, což je naprostá pravda. Nepochybně mě těšíš a chceš mě těšit více. Ale kolik lidí mi může položit otázku: „Jak tě mohu více potěšit?“ Jestliže mě netěší vůbec ničím a nemají s čím začít, jak by se mohli odvážit se zeptat, jak by mě mohli těšit více?

Na druhou stranu, neupřímnost vychází na povrch. Lidé řeknou: „Ano, ano, těším svého Gurua.“ Když chtějí klamat sami sebe, kdo jim v tom může zabránit? Mohou se zeptat: „Jak tě mohu více potěšit?“ aby dali světu pocítit, že už mě něčím těší. Mohou si myslet, že mají právo položit svému Guruovi takovou otázku.

Mám z tebe velikou, velikou radost, jsi šikovná. V obyčejném životě existuje něco, čemu se říká: „příliš mnoho“. Pokud dokážu sníst bez přejídání jenom jeden lilkový sendvič, a přesto sním dva nebo tři, bude mě bolet žaludek a budu mít nejrůznější potíže. U všeho materiálního nebo pozemského musíme vědět, že i když je to dobré, musíme být velice, velice opatrní. Ale u duchovních věcí to tak není. Jestliže se modlíš k Bohu, aby ti dal bezmezný mír, ničeho se neboj a neříkej: „Ach ne! Vydržím jenom špetku míru.“ Když Bůh dává, uvědomuje si, jestli dokážeš zpracovat špetku míru nebo bezmezný či nekonečný mír.

Tvoje otázka tedy zní: „Jak tě mohu více potěšit?“ Podívej se na věci, které nyní děláš, od chvíle, kdy ses vrátila na naši cestu. Děláš mnoho dobrých věcí, kdežto před několika lety jsi byla někde jinde, někde jinde! Teď, když se ti tak daří, znáš ty dobré věci, které děláš. Jestliže na mě v nějakou konkrétní dobu myslíš, pozoruj ve své mysli, kolik cítíš upřímnosti, čistoty, blízkosti a jednoty a potom tyto kvality zvětši. Potom, až získáš trochu radosti, ať už se na tebe usmívám nebo procházíš kolem mě, nebo když o tobě tví přátelé říkají pěkné věci, prostě tu radost zvětši. Všude je akce a reakce. Děláš něco dobrého, a to je důvod, proč získáváš božské pocity. Jsi dobrá, těšíš mě, takže musíš cítit, že dokážeš udělat o jeden krok více.

Když ve vnějším světě sním více než jeden lilkový sendvič, dostanu se do potíží. Ale když ve vnitřním světě dostanu od svého Mistra více míru, více světla, více lásky a více blaženosti, nebude mi z toho špatně. V tom je rozdíl. Když v obyčejném, vnějším životě něco neúměrně zvětšíme, když je něčeho příliš, trpíme. Ale duchovnost je naprosto odlišná. Když mě v duchovním životě požádáš o více radosti, lásky, míru nebo ticha, abys mě více a více potěšila, počínáš si zcela správně.

Vždycky mějte na paměti, že se nemusíte obávat žádat více — více světla, míru, blaženosti, soucitu, požehnání, náklonnosti nebo zájmu. To jsou všechno božské věci. Čím více se modlíte, tím více dokážete zbožně žádat o tyto věci, a tím více budete schopni těchto věcí přijmout. Pouze pokračuj v těch správných věcech, které teď děláš. Právě tyto věci budeš dělat i nadále, ale budeš dělat více a více a více a více a více. Když se brzo ráno modlíš a medituješ deset minut, zkus meditovat dvanáct nebo třináct minut. Pokud ráno děláš něco, o čem cítíš, že je to duchovní, dělej tuto věc o trochu více, trochu více, trochu více.

Nejlepší je postavit se brzo ráno k zrcadlu a usmívat se dvě nebo tři minuty tak oduševněle, jak je to jen možné. Zatímco se budete velice upřímně, oduševněle a zbožně usmívat, musíte si představovat, že se dívám a dávám vám hodnotící známku, ať už 60, 70, 80, 100 ze sta, nebo nulu. V té chvíli bude vaším úsměvem projevena a odhalena upřímnost vašeho srdce a čistota vaší mysli.

Potom musíte cítit, že se neusmíváte na sebe, ale na mě. V tuto chvíli nebudete obdivovat svoje vlasy nebo uši nebo něco jiného na svém vzhledu. Ne! Musíte cítit, že se zbožně a oduševněle a se sebedáváním usmíváte proto, abych byl šťastný. Jestliže začnete brzo ráno s úsměvem, všechny hloupé síly z předešlého dne — frustrace nebo třeba zoufalství z toho, že se k vám v práci nikdo nechová pěkně — zmizí pryč. Každé ráno bychom měli začínat s úsměvem, aby zmizel veškerý mentální jed, který jsme nasbírali předešlého dne. Jeden úsměv je jako ranní slunce, které náhle vysvitlo. Když se usmíváte, na nebi už nejsou žádné mraky. Takže začněte svoji cestu s úsměvem, velice upřímným, krásným a čistým úsměvem. Takový úsměv bude jako zlatý začátek, ten nejsilnější začátek, abyste mě začali více, více, více, mnohem více a nekonečně více těšit, než jak mě těšíte dnes.