Část III

SCA 413-419. Následující otázky položili žáci Sri Chinmoye na „Aspiration-Ground“ 22. června 1996

Vnější potřeby určitého člověka mohou být naší cestou uspokojeny. Například má kde bydlet, má jídlo, všichni jeho přátelé jsou zde a čím více duchovní se zdá být, tím více ho lidé mají rádi. Zůstává z vnějších příčin, ale uvnitř možná necítí tu nejvyšší aspiraci pro Nejvyššího. Je lépe pro takového člověka zůstat s neupřímnou aspirací v naději, že jednoho dne se stane aspirací upřímnou, nebo je pro něj lepší jít za něčím jiným?

Sri Chinmoy: Řekněme, že někdo začal svůj duchovní život s nejvyšší upřímností, ale potom jeho upřímnost postupně mizela. Pokud vidí, že pět či šest let nebyl schopen znovu získat svou upřímnost, musí si najít svůj vlastní člun. Znamená to, že se musí vrátit do obyčejného života, protože není přínosem pro duchovní život. Užívá si zde pouze radostí a pohodlí. Jeho duchovní disciplína je nulová, přestože se, jak říkáš, snaží udělat na ostatní velmi oddaný dojem. Ale pokud si bude opravdově chtít vyvinout svou upřímnost, něco uvnitř jej bude hryzat a dá mu pocítit, že není upřímný.

Pokud nějaký člověk nedokáže po pěti či šesti letech znovu získat svou planoucí upřímnost, je zbytečné, aby nadále setrvával na cestě s nadějí, že jednoho dne se upřímnost najednou z ničeho nic zjeví. Někteří lidé si myslí, že se vše jednoho dne vrátí zpět, přestože ztratili svou upřímnost, ztratili čistotu, ztratili jistotu, ztratili důvěru.

Každý začíná s upřímností. Každý, kdo přijme duchovní život, chce porazit nejistotu, žárlivost a další nedokonalosti. Ale po čtyřech nebo pěti letech klesání tyto slabosti začnou někteří žáci považovat za sílu. Tyto slabosti na sebe začnou brát podobu požadavků: „Jsem nejistý, proto ke mně můj Mistr musí být soucitnější. Jsem žárlivý, proto musí být můj Mistr soucitnější. Musí vědět, že jsem slabý. Jsem nečistý, proto ke mně musí být můj Mistr soucitnější. Vidí, že s čistotou zápasím.“

Na začátku takový požadavek žáka vůbec nenapadl. Pokud byl neupřímný, zoufale se snažil být upřímný. Pokud byl nečistý, snažil se čistým být. Pokud byl nejistý, snažil se být jistý. Všechny tyto božské kvality toužil získat správnou metodou: modlitbou a meditací. Po pěti či šesti letech na sebe tyto vlastnosti vezmou odlišnou formu. Žáci kladou Mistrovi požadavky: „Jsem slabý. Byl jsem s tebou tolik let. Co jsi dělal? Proč mě neuděláš dokonalým?“ Předtím se všemožně snažili být dokonalými žáky. Potom, po několika letech, se jejich teorie změnila. Nyní říkají: „Protože jsem ti na několik let dal svůj život, Mistře, je tvou povinností mě zdokonalit.“

Pokud žáci, kteří během let značně klesli, cítí, že není naděje, že by znovu schodiště vystoupali, potom je pro ně ztráta času zůstávat na cestě. Naše filozofie je filozofií překonávání a pokroku. Jestliže nemohou po pěti či šesti letech znovu získat upřímnost nebo čistotu nebo další božské kvality, s nimiž začínali, pokud se nedokáží vrátit k vlastnímu počátečnímu bodu, jak budou znovu mít odhodlání běžet rychle, rychleji, nejrychleji? Cítím, že rychlost indického volského povozu není žádná rychlost. Pro tyhle lidi zůstane cíl nedosažitelný, protože je daleko, velmi, velmi daleko.

Později ti samí lidé, kteří se pohybují rychlostí volského povozu, budou nenávidět duchovní život a budou nenávidět svého Mistra. Řeknou: „Co jsi udělal? Dal jsem duchovnosti třicet let svého života, čtyřicet let svého života. Ty jsi mi nedal jistotu, nedal jsi mi sebevědomí, nezvětšil jsi mou lásku, nezvětšil jsi mou oddanost, nezvětšil jsi ani mé odevzdání. Co jsi udělal?“ Potom začnou obviňovat duchovní život, obviňovat Mistra, obviňovat každého. Obviňováním duchovního Mistra či cesty ničemu nepomohou.

Pokud se někdo nedokáže vrátit ke svému výchozímu bodu, ve kterém on sám ví, kolik měl aspirace, kolik měl pro cestu lásky, kolik oddanosti a kolik odevzdání, pokud klesal, klesal a klesal a po pěti či šesti letech není žádná naděje, že by se vrátil zpět k původní výšce, pokud nyní shledává obtížným jít výše a hlouběji a dále směrem k cíli, je pro něj zbytečné, aby zůstával na cestě. Je spousta, spousta takových. Je spousta těch, kteří s námi zůstávají jen proto, že mají pohodlný život.

Musím říci, že jsou lidé, kteří jsou naprosto disciplinovaní. Jsou někteří, kdo si udržují svou upřímnost a vrhají své srdce a duši do božských aktivit. Musím říci, že někteří lidé udělali během let ohromný pokrok, jinak by se tento člun už převrhl. Obzvláště v tomto roce, v roce překvapení, žáci zde i kdekoli jinde udělali ohromný pokrok. Navenek nemůže být tento pokrok měřen. Kdo přemohl žárlivost, kdo přemohl nejistotu, kdo přemohl další nedokonalosti — pouze Mistr může soudit. Žáci nemohou soudit někoho, protože žáci nejsou v pozici, aby vstoupili do srdce těch, kdo učinili obrovský, obrovský pokrok. Jsou lidé, kteří mi dali během let svým úpadkem šokující zkušenosti. Říci, že klesli značně, je slabý výraz.

Pokud jsem dobře rozuměl tvé otázce, ptáš se: když se lidé obelhávají, když nemají žádnou upřímnou aspiraci, měli by pokračovat v cestě s nadějí, že jednoho dne získají nazpět svou aspiraci? Dříve jsem říkal: „I když ve člunu spíte, není to na škodu. Můžete spát.“ Ale nyní vidím, že někteří lidé, kteří spali a pochrupávali, se z ničeho nic probudili a podivili se. Říkají: „Kde to jsme?“ Potom získají pocit, že voda je to nejbezpečnější místo, a tak vyskočí ze člunu do vody.

Jedinou útěchou je, že jsou lidé, kteří udělali obrovský, obrovský pokrok, vnitřně i navenek, obzvláště letos, v roce překvapení. Jsou také tací, kteří klesli nadobro. Co se dá teď dělat? Je mi jich líto, protože marní svůj život, obzvláště mladá generace. Pokud nezískají nazpět svou aspiraci poté, co ji ztratili, potom až jim bude 40 nebo 50 let, budou obviňovat mě. Řeknou: „Proč jsi nám nepomohl, abychom učinili pokrok? Proč jsi nám nepomohl, abychom překonali tyhle obtíže?“ Mohu jen říci, že jsem se snažil, jak jsem jen mohl, ale oni neměli potřebnou vnímavost.