Mám svého profesora velice rád, ale občas mám pocit, že je polapen ve své vlastní mysli.

Sri Chinmoy: Nemusíš říkat svému profesorovi, aby vedl prostý život. Pouze mu řekni, aby se podíval na nějaké dítě nebo na člověka, který je velice, velice prostý ve všech směrech. Když takový člověk mluví, plyne z něj veliká prostota. Potom tento profesor může získat inspiraci, aby byl více prostý. Můžeš jít se svou vlastní prostotou a postavit se před něj. Ty jsi mladý a máš velikou prostotu. Před tebou bude profesor se všemi svými intelektuálními schopnostmi a kvalitami. Ale jakmile mu nabídneš prostý, oduševnělý úsměv, určitě od tebe pocítí ohromnou radost. Právě takový úsměv nebude schopen nikomu nabídnout. Ty se na něj spontánně usměješ, což je pro tebe normální a přirozené. Ten profesor prostudoval miliony knih. Na intelektuální úrovni zná celý svět, ale jakmile se usměješ, určitě uvidí a ucítí, že něco nemá: tvoji prostotu. Tvoje prostota má v sobě ohromnou krásu. V tomto smyslu je žebrákem. On si uvědomí — pokud je upřímný — že tu věc, kterou obdivuje, sám nemá.

Jakmile vidíme něco, co má duchovní krásu, chceme to získat pro sebe. Když vidíme nádhernou květinu, nechceme snad mít její krásu a vůni ve svém vlastním srdci? Když se modlíme a meditujeme, nechceme snad mít rozlehlost oblohy uvnitř nás? Když ptáci létají, necítíme snad, že naše vnitřní bytost by se měla těšit svobodě, aby nás nemohly spoutat obyčejné myšlenky? Všechno, co je dobré, obdivujeme a pokoušíme se to vnést do našich vlastních životů. Nejde o to, že bychom se toho snažili zmocnit; my se s tím ztotožňujeme. Já jsem duchovní člověk a vy jste v mé lodi. Viděli jste ve mně něco dobrého; to je důvod, proč se snažíte ztotožnit s mým vědomím. Takže pokud je tvůj profesor opravdu dobrý člověk, spatří uvnitř tvého oduševnělého úsměvu něco velice cenného — tvoji prostotu.

Čím více intelektuálně rosteme, tím dříve ztrácíme naši prostotu, upřímnost, a tak podobně. Člověk může mít osvícenou mysl, aniž by přečetl miliony knih. Když je mysl připravena přijmout světlo seshora nebo zevnitř, když touží po něčem, co je za hranicí jejího současného chápání, zasvitne osvícení. Intelektuálové mají vždycky pocit, že vědí všechno. Nemají vnitřní hlad poznat něco víc, ale jejich srdce vždy touží po něčem větším. Na mentální úrovni bude vždy nějaký další intelektuální gigant, který má více vědomostí, třebaže toto jejich mysli obtížně přijímají. Ale když srdce vidí něco nádherného nebo někoho duchovního, vždy se snaží stát se tou krásou nebo napodobit toho člověka.

Vraťme se k tvé otázce — samotná tvoje přítomnost, tvůj život, který je zaplaven prostotou, určitě dá tvému profesorovi radost. On takovou radost nemá. Po radosti toužíme všichni.