Cokoli mi Bůh dává, okamžitě Mu nabízím zpět⁴

Odevzdáváme se Boží Vůli. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu umělcem. Nebylo to v okruhu mých zájmů. V mé rodině byl každý hledajícím pravdy a milovníkem Boha. V naší rodině byla poezie. Každý v mé rodině psal poezii. Také se v naší rodině zpívalo, i když ne v nějak velké míře. Nikdo nebyl výtvarným umělcem, nikdo nebyl sportovcem, ale Bůh chtěl, abych se stal výtvarným umělcem i atletem.

Zvedání těžkých vah bylo zcela proti mé přirozenosti, naprosto! V ášramu jsem byl nejlepším atletem, desetibojařem, a tak dále. Tehdy byla teorie, že když máte velké svaly, nebudete moci běhat rychle. Nyní je teorie úplně jiná. Dnes mají sprinteři mohutné svaly a běhají tak rychle! Překonali všechny světové rekordy.

V ášramu byla velmi dobře zařízená tělocvična, ale za dvacet let jsem tam byl pouze dvakrát. Několikrát jsem zvedl jen 20 liber. Byl jsem mistrem v hodu koulí a diskem, ale jen díky své vrozené síle. Neposiloval jsem. Jen říkám, jak nás Bůh mění. Teď zvedám stovky a tisíce liber.

Před čtrnácti lety jsem si šel koupit 70-ti librovou činku a nebyl jsem schopen ji zvednout ani pět centimetrů na váhu, abych viděl, jestli váží přesně. Majitel obchodu mě popleskal po zádech a řekl: „Počkat, počkat! Vidím, že se z vás stane vzpěrač!“

Řekl jsem mu: „Jednoho dne zvednu nad hlavu 100 liber a dám vám dort.“ Smál se mi. Za čtyři nebo pět měsíců jsem pak zvedl sto liber a dal jsem mu ten dort.

Poté jsme se stali velmi dobrými přáteli. Měl pak ve svém obchodě tolik mých fotografií, jak zvedám závaží. Někdy mi nechtěl ze svého obchodu prodat některé věci. Říkával: „Tohle nestojí za nic.“ Chodíval jsem tam kupovat nějaké věci, a protože byl můj blízký přítel, říkával mi: „Tahle věc vám ve vašem vzpírání nepomůže.“ Byl to Mark Lurie, syn Dana Lurieho. Jeho otec jednou přišel na výroční slavnost mého zvedání.

Jak se život mění! Když jsem v Indii psal poezii a překládal, měl jsem velkou touhu: „Jak bych si přál, abych dokázal napsat dvě stě knih v angličtině!“ Jaká to touha! Jakmile jednou přijmeme duchovní život, Bůh se občas směje našim modlitbám. Myslel jsem si, že kdybych dokázal napsat dvě stě knih, byl bych někým. Nyní mám na svém kontě 1300 knih. Věřte mi — říkám vám se vší upřímností — ačkoliv jsem napsal 1300 knih, měl jsem takovou radost, když jsem zatoužil napsat dvě stě knih. Když jsem inspirován z hloubi nitra, tak je to ta největší radost. Můj předešlý cíl bylo zvednout 100 liber, abych se předvedl. Nyní tato touha zmizela. Mým cílem je teď 1000 liber.

Svazujeme sami sebe svou myslí, když říkáme: „Nedokážu tohle, nedokážu tamto.“ Bůh se nám směje. Říká: „Ty že to nedokážeš? Kdo to dělá v tobě a prostřednictvím tebe?“ Pokud cítím, že já jako individuální lidská bytost jsem vykonavatelem, potom nesvedu udělat nic, nic, nic. Ale když mi Bůh dovolí být Jeho nástrojem, pak každý den, v každém okamžiku Bůh mým prostřednictvím vykonává zázraky, protože On je Vykonavatelem. Pokud cítím, že já jsem vykonavatelem, neuzvednu ani 70 liber. Modlím se k Bohu: „Ty to udělej ve mně a mým prostřednictvím podle své vlastní Vůle. Já jen budu dělat svá cvičení. Potom je vše na Tobě. Odevzdal jsem výsledky.“

Výsledky mohou přijít jen ve dvou podobách — úspěch, nebo neúspěch. Jestliže dokážu šťastně nabídnout svůj úspěch Bohu, co je pak špatného na tom, když nabídnu také svůj neúspěch? Mohu mít zralé mango nebo nezralé mango. Když mi dnes Bůh dá zralé mango, pak já ho dám Jemu. Zítra, když mi dá nezralé mango, já ho opět dám Jemu. Když Mu dám obojí se stejnou radostí, potom Bůh bude potěšen tím, co mám a co Mu dávám. On mi může dát zážitek neúspěchu nebo zážitek úspěchu. Jestliže mohu k Jeho Nohám položit obojí se stejnou radostí, potom se nebudu cítit nešťastný. Pak budu tou nejšťastnější osobou. Cokoli mi Bůh dává, okamžitě Mu nabízím zpět. [fn:1]