Co vlastně znamená vidět v někom nebo v něčem božské?

Sri Chinmoy: Je několik způsobů, jak v někom nebo v něčem vidět božské. Vědomě se pokusit vidět Boha je jeden přístup. Druhý přístup je vidět Jej spontánně. Dejme tomu, že vstoupíte do zahrady. Nesnažíte se vědomě vidět krásu květin nebo cítit jejich vůni. Jejich krása vás spontánně přitahuje. Je jako magnet. Nejsou-li vaše oči přitahovány krásou květin a musíte-li se k určité květině vědomě přiblížit a dát si ji přímo pod nos, pak to není spontánní. Krása tu je, ale jen pokud působí jako spontánní magnet, její projevení vstoupí okamžitě do vašich očí a srdce, tak jako už vstoupilo do vaší duše. Krása, kterou cítíte ve své mysli a ve svém srdci, je skutečná krása.

Dám vám jiný příklad. Včera ráno jsem šel do Goose Pond parku. Mrholilo a já jsem pomalu běhal. Pětkrát jsem minul muže sedícího na lavičce, který byl velice opilý. Pokaždé, když jsem kolem něj běžel, se na mne usmál. Nedokázal jsem porozumět tomu, co říkal, ale pokaždé, když jsem ho minul, mi řekl něco povzbudivého. Kdybych se měl vědomě snažit vidět v něm božské — kdybych řekl: „Je také Božím stvořením. Ačkoli hodně pije, budu v něm vidět božské,“ — plýtval bych svým časem. Ale pokaždé, když jsem běžel kolem, měl jsem spontánně takovou radost. Kdybych se ztotožnil s jeho vnějším životem, byl bych znechucen. Pití mě vůbec nezajímá. Je to pro mě něco odporného. Ale když jsem jej míjel, viděl jsem v něm božské. Jeho vnitřní Božskost mě okamžitě přitáhla. Jeho srdce vstoupilo do mě a moje srdce vstoupilo do něj. Proto jsem měl upřímnou radost.

Přichází-li radost nebo sladkost, kterou nám duše dává, okamžitě a spontánně, pak můžeme snadno v něčem nebo v někom vidět Božskost. Ale musíme-li myslet nebo se soustředit na duši židle nebo nějakého jiného předmětu, pak jen plýtváme svým časem. Na lidské úrovni se každý snaží být si vědom Boha a také se vědomě pokouší získat nějaké dobré vlastnosti. Hledající se mohou pokusit vidět božské v druhých, ale možná nemají možnost vstoupit do jejich duše nebo srdce.

Můžete-li získat spontánní pocit, pak to je úplně nejdůležitější. Když potom vidíte, že je někdo dobrý hledající, že se modlí a medituje nebo že má jiné dobré vlastnosti, dovedete si vážit božského v něm. Nedovolíte své nejistotě, žárlivosti, nečistotě nebo rozdělující mysli, aby překážely. Mezi vámi a tou osobou nesmí být žádné soutěžení.

Někdy se stává, že srdce si váží, ale vitálno je žárlivé nebo mysl lakomá. Mysl vám nedovolí mít radost. Uvidíte-li květinu, mysl může říci: „Nejsem tak krásná jako ta květina, tak kdo o ni stojí?“ Na druhou stranu, když uvidíte krásnou květinu, můžete říci: „Jak si přeji být tak krásná jako ta květina, tak voňavá jako ta květina.“ Toto přání nevytváří žádnou žárlivost, žádnou nejistotu, žádné rozdělení.

Ale pouhé přání nestačí. Když vidíte, že někdo jiný oduševněle medituje nebo se modlí, musíte se modlit k Bohu: „Prosím, pomoz mi stát se tak oduševnělým a zbožným, jako je on.“ Pak Bůh uvidí, že s tím člověkem nesoutěžíte. Jen uvnitř něj vidíte něco krásného — jako krásnou květinu. Bůh vidí, že se chcete ztotožnit s Jeho božským aspektem, který se v tomto člověku již projevil. Pak řekne: „Jedno z Mých dětí něčeho dosáhlo a jiné Mé dítě si toho začalo vážit, místo aby žárlilo. Toto dítě se ke Mně modlí, aby mělo tytéž dobré vlastnosti. Jsem víc než připraven mu je dát.“

Častokrát se stává, že když nemáme určité dobré vlastnosti, budeme se je snažit u druhých zmenšit. Budeme se snažit nevidět v nich žádnou hodnotu. Na druhou stranu jsou i některé dobré duše, které chtějí být lepší a nejlepší. Dnes jsou dobré. Zítra se chtějí stát lepšími a nejlepšími. Jak se staneme nejlepšími — oddělováním se, nebo sjednocováním se? Oddělováním se, ať už lakotou, žárlivostí nebo nejistotou, se nikdy, nikdy nestaneme lepšími. Jen pozitivním způsobem, tím, že budeme mít mír, klid a lásku k Božskému, které se někde projevilo, se můžeme stát lepšími. Nebudeme milovat květinu nebo hledajícího jako takové, ale Božskost, která učinila květinu krásnou, Božskost, která učinila hledajícího oduševnělým. Musíte mít lásku k Božskosti, které se projevuje v každé věci.

Máte-li pocit Božskosti spontánně, je to vždy nejlepší. Když vidíte něco krásného nebo božského, pomocí modlitby k Bohu se můžete vědomě pokusit stát se tou věcí samou. Pak se vaše tělo, vitálno, mysl, srdce a duše rozšíří široko, šíře, nejšíře. Dokážete-li si vážit krásy nebo Božskosti v něčem jiném nebo v někom jiném, vaše vlastní Božskost rozkvete mnohem rychleji. Jste-li upřímní, Bůh si nikdy nebude myslet, že žárlíte. Ne, nesoutěžíte ani nebojujete. Jen si vážíte, obdivujete a zbožňujete něco, co Bůh Sám projevil v někom jiném.

Je ještě jiný způsob, jak vidět Božskost v druhých. Je to ten nejvyšší způsob. Když matka vidí, že její dítě je velmi krásné nebo zručné, když vidí jeho schopnosti, nemodlí se k Bohu: „Ó Bože, prosím, dej mi tutéž schopnost! Můj syn je tak vysoký a silný! Běhá tak rychle! Je tak inteligentní!“ Matka okamžitě cítí, že vlastnosti jejího syna jsou všechny její. Ne proto, že je jejím výtvorem, ale proto, že si se svým synem vytvořila neoddělitelnou jednotu do takové míry, že cítí, že co má on, je všechno její, a co má ona, je všechno jeho.

Je-li vaše vědomí vysoké — vyšší než nejvyšší — můžete si s druhými vytvořit přesně takovou jednotu. Když Sudhahota něco dělá, cítím s ním takovou jednotu. Neříkám: „Nejvyšší, můžeš mi dát takovou rychlost, jako má on?“ Ne. Jsem s ním natolik sjednocen, že cítím, že jsem to udělal já. Mysl řekne, že se podvádíte. Ale má-li srdce silou své jednoty stejnou radost, jako má on, pak je to naprosto skutečné. Někdy nemusí být člověk, který něčeho dosáhne, stejně šťastný jako někdo úplně jiný. Viděl jsem, že Sudhahotova matka má z jeho úspěchu větší radost než Sudhahota sám.

Podobně míval můj bratr Mantu z mé atletiky mnohem větší radost než já. Celé jeho srdce bývalo rozrušené, když jsem byl první. V den mého závodu se o mě celý den strachoval a obával. Jeho jednota byla taková, že to bylo, jako kdyby se měl celý jeho svět zhroutit, kdyby se mi při stovce nebo ve skoku do dálky nedařilo. Určitě jsem měl ze svého sportování radost. Ale kdybyste radost změřili, jeho radost byla větší, než jakou jsem zakoušel já. Jednota může být na stejné úrovni, nebo může mít někdo druhý větší radost než člověk, který ve skutečnosti něčeho dosáhl.

Nejdříve se pokuste vidět Božskost v druhých spontánně. Přijde-li ihned, je to výborné. Nepřijde-li ihned, pak se ji na lidské úrovni pokuste vidět vědomě. Pokud vidíte, že někdo již dosáhl větší Božskosti než vy, nebo že Bůh projevil nějaký aspekt své Božskosti v někom jiném více než ve vás, můžete toho člověka napodobit nebo se můžete modlit k Bohu, aby vám dal tytéž vlastnosti. Není nic špatného na napodobování něčeho dobrého. Když se dítě snaží napodobovat svého otce, neopičí se. Upřímně si váží, obdivuje, zbožňuje a miluje způsob, jakým otec chodí a jakým mluví. Cokoli jeho otec řekne, to napodobuje. Když dítě napodobuje dobré vlastnosti svého otce, nestane se z něj jeho přesná kopie. Vidí dobré vlastnosti, božské vlastnosti svého otce, a tak je chce mít také. V každém okamžiku v něm přicházejí do popředí připravenost, ochota a dychtivost, aby mu daly energii a inspirovaly ho k tomu, aby se stalo tak velkým a dobrým, jako je jeho otec.

Ve tvém případě se tvá Božskost nezmenší, když se budeš modlit k Bohu, aby tě učinil tak upřímným nebo tak aspirujícím nebo tak sebedávajícím, jako je někdo jiný. Jen poroste. Nějaké dobré vlastnosti už máš, ale tím, že si budeš vážit, obdivovat, zbožňovat a milovat rozvíjení duše v někom druhém, můžeš zvětšit své vlastní dobré vlastnosti. Nevystupuje zde ani žárlivost ani soutěživost, vystupuje zde jen oceňování. Vážíš si jich do takové míry, že si chceš vytvořit jednotu.

Kdybych pro tyto tři otázky použil svou mysl, nebyl bych schopný mluvit o každé otázce víc než tři minuty. Po třech minutách by se má mysl vyčerpala. Ale když použiji své srdce a duši, mohu pokračovat dál a dál, neboť je to spontánní. Kdybych použil svou mysl, neměli byste z toho žádnou radost. I kdyby měla co říci, nedalo by to žádnou radost. Mysl se nechce o radost podělit. Chce si ji nechat pro sebe. Když mysl něco ví, chová to jako největší tajemství. Mysl cítí, že kdyby dala to, co má, někomu jinému, už by nebyla vlastníkem. Cítí, že když něco řekne, její tajemství bude to tam. Naopak srdce je spontánním proudem, stále kvetoucím a rozkvétajícím. Zeptali jste se mě na tak pěkné otázky, které zasloužily pěkné odpovědi. Srdce je vždy připraveno oceňovat Božskost v druhých.