Student: Řekl jste, že jednota žije v srdci, ne v mysli. Ale abychom si byli vědomi srdce, nemusíme nejprve vědět, čeho se snažíme dosáhnout, mít nějakou představu o tom, kam jdeme?

Sri Chinmoy: Mluvme o tom, co od života chceme, místo toho, k čemu směřujeme nebo čeho chceme dosáhnout. Jestliže to, co opravdu chceme, je štěstí, jestliže to, co opravdu chceme, je mír a blaženost, pak budeme plakat po těchto věcech. Důvod, proč musíme jít do srdce, je ten, že srdce po těchto věcech hladoví a srdce také ví, jak plakat. Dokud neucítím a neprojevím svůj hlad, kdo mi dá najíst? Mysl tento druh hladu nemá. A i když se mysli podaří v sobě tento hlad vyvolat, v okamžiku, kdy jí někdo jídlo přinese, bude pochybovat a podezírat. Mysl řekne: „Je to jídlo, nebo je to jed?“

Když ve vnějším životě dítě pláče, jeho matka ihned přispěchá a dá mu, co potřebuje. Dítě může být i v jiném pokoji, ale ona přispěchá a dá mu jídlo nebo hračku nebo cokoliv, po čem pláče. Podobně, pokud ve svém srdci upřímně pláčeme po nejvyšší Skutečnosti, pak nehledě na to, kde jsme, Bůh přispěchá, aby nám ji dal.

Mysl vždy pochybuje a podezřívá. V této chvíli mě mysl přesvědčí, že jste dobrý člověk, a v příštím okamžiku mi mysl řekne, že jste velmi špatný člověk. A pak mysl řekne: „Kdo jsem, že ho soudím? Nechť zůstane, čím je. Jestli je dobrý, nebo špatný, je to přece jeho život.“ Kde je tedy v tomto přístupu uspokojení? Ale jestliže mé srdce cítí, že jste dobrý člověk, pak se ihned bude snažit dozvědět se o vás více. Na základě síly své jednoty se srdce vždy snaží postupovat vpřed, dál a hlouběji. Ale mysl jenom znovu a znovu pochybuje o svých vlastních zjištěních.