Komu se chce učit?

Když se můj tatínek stal vlastníkem a ředitelem banky, zůstával celý týden ve městě. Spával v budově banky, kde bylo mnoho místností. Domů přicházel v pátek večer a do práce zase odcházel v pondělí ráno. Občas jsem chtěl jít s ním.

Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní hodiny. Učil nás blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakshmi. Při výuce jsem koutkem oka pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní loď. Nejednou jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva domovní bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel na mě vždy křičeli, takže se mi to nepovedlo.

Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: ,Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš jít do školy!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona si také myslela, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějné. Takže poslala sluhu do města, aby mi donesl další šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.

Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel do města místo do školy. Komu se chce učit? Sedm nebo osm let jsem velmi často nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první. Můj učitel byl ke mně ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!

Vždy, když jsem byl ve městě, celý den jsem jen tak prochodil sem tam. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na soud a pozoroval je. Také jsem rád chodil k řece Karnaphuli a pozoroval lodě a plachetnice.

Strýc z maminčiny strany žil ve městě, a já jsem u něho často přebýval. Jeho žena byla skvělá kuchařka a její lahodná jídla se nedala s ničím srovnat! Často jsem zde zůstal celý týden. Když to ale trvalo déle než týden, vždy pro mne přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mne přivedl zpět.

Když jsem navštěvoval svoje tety na vesnicích, maminka mi nedovolila zůstat více než dva dny. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho. Byl jsem jejím nejdražším dítětem a beze mne se necítila dobře. Ale nejednou mi dovolila zůstat ve strýcově domě celý týden.

Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!

Moje matka neměla ráda, když jsem zůstal příliš dlouho pryč. Ne že by si myslela, že se ze mě stane špatný student, když nebudu chodit do školy. Bylo to jen to, že jsem byl její nejdražší dítě, a beze mě jí bylo smutno. To byl důvod, proč nechtěla, abych šel do města.

Během školních prázdnin mi matka vyprávěla příběhy z Mahábháraty. Nemohl jsem číst takové velké knihy, ale poslouchal jsem její příběhy a vyprávěl je svým příbuzným.

Poměrně často se stávalo, že jejím jediným cílem při vyprávění příběhů bylo uspát mě, když jsem chtěl zůstat venku a hrát si nebo jíst manga. Pozdě odpoledne mě zavolala do domu a začala mi vyprávět příběhy. Po pěti minutách jsem předstíral, že tvrdě spím. Matka by byla velmi šťastná; zavřela knihu a pak pečlivě sledovala, jestli opravdu spím. Ale já jsem ji také sledoval. Nakonec usnula a pak jsem vstal a utekl.

Po hodině se probudila a poslala kuchaře a sluhy, aby mě hledali. Věděli, co dělám! Mohli mě najít v mangové zahradě. Tento trik jsem hrál mnohokrát.