Štědrost mého tatínka

V Indii je velké horko, ale protože do naší banky chodilo mnoho evropanů a můj tatínek byl ovlivněn evropskou kulturou, vždy nosil opravdový oblek a příležitostně i kravatu.

Když večer přišel domů a svlékl sako, občas jsem z jeho kapsy vzal peníze — několik paise, to je méně než pár centů. Neměl jsem pocit, že bych se ho měl nejdřív zeptat nebo mu o tom říkat, prostě jsem si je vzal. Když mě přitom nachytala maminka, vždy mně vyhubovala.

Jednou jsem zaslechl, jak maminka říká tatínkovi: „Víš o tom, že krade peníze?“ „Cože? Krade?“ ptal se tatínek. „Viděla jsem, jak si vzal z tvé kapsy peníze,“ řekla maminka.

Tomu se však tatínek jenom smál a řekl: „Copak můj nejmladší syn, můj nejdražší syn nemá právo si vzít peníze z mé kapsy? To je nějaká krádež?“

„Ale co když začne brát peníze někomu jinému? Musím zasáhnout ještě předtím, než se něco takového stane,“ řekla maminka. Myslela si, že když jeden den něco ukradnu tatínkovi, druhý den můžu ukradnout něco bratrovi a den poté od někoho mimo naši rodinu.

Ach Bože, pro mě už jenom pouhá představa, že bych měl něco ukrást z něčí kapsy, bylo něco nemožného. Ale můj tatínek se mě zastal. Řekl: „Pokud krade jenom z mých kapes, ničeho se nebojím. Je to můj syn a já vím, že by si nikdy nevzal nic z kapes ostatních.“

Ty peníze jsem si brával docela často, ale nikdy ne mnoho. Jednoho dne oběť přistihla zloděje. Tatínek se zeptal, co to dělám a já jsem řekl: „Ach, ty jsi můj tatínek, takže je to v pořádku!“ Tatínek se smál na celé kolo.

Jednou ráno, když měl tatínek v úmyslu ještě někam jít po práci, řekl mi: „Dnes večer možná nepřijdu domů, takže ti teď dám dvě rupie. Nebudu tady možná ani zítra, takže si vezmi tady ty dvě rupie. Budeš je potřebovat.“ A tak mi tatínek dal dvě rupie! To bylo asi dvacetkrát více, než jsem kdy vůbec pomyslel, že bych si mohl vzít.

Takového jsem měl tatínka. Říkával mamince: „Madal je z našich dětí jediný, kdo se zajímá o materiální bohatství. Naše ostatní syny a dcery jsme ztratili. Zajímají se o Boha, jenom o Boha, takže se vzdálili z našeho života. Ale v Madala naprosto věřím. Je to můj skutečný syn.“

Maminku měla velikou radost, že všechny její děti vedou duchovní život. Tatínek se o tom s maminkou občas přel. Ale ve skutečnosti byli oba neobyčejně duchovní. Jenomže tatínek, na rozdíl od mé maminky, udržoval svůj duchovní život v naprosté tajnosti.

Občas jsem si vzal peníze také od jednoho mého staršího bratra. On byl pro mě někdo jako můj druhý tatínek, vždy plný náklonnosti. Jinak jsem si nevzal peníze od nikoho, pouze při zvláštních příležitostech jsem požádal svoje starší bratry nebo sestry o několik rupií.

Čtyřikrát nebo pětkrát za rok se v naší vesnici konal trh. Předtím, než trh začal, jsem šel za tatínkem, jestli by mi nedal nějaké peníze. Pečlivě jsem je svázal a schoval do kapsy. Potom jsem šel vyprosit nějaké peníze od maminky a od bratrů a i ty jsem si schoval. Potom jsem šel za svými sestrami se smutnou tváří a pláčem, že nemám peníze. Moje sestry také dostaly peníze od tatínka, ale protože byly starší, dostaly více než já. Byly vždy plné soucitu a dávaly mi velkou část svých peněz.

A co jsem udělal, když začal trh? Možná se vám tomu nebude chtít věřit, ale pro sebe jsem si koupil jen velmi málo — jenom nějakou sladkost. Všechny ostatní peníze jsem utratil za věci pro rodinu. Když jsem se večer po skončení trhu vrátil, dal jsem jim všechno, co jsem koupil a všichni měli velikou radost. Velice je to dojalo, když jsem to tak udělal ještě několikrát a znovu jsem předstíral, že mi maminka a tatínek nedali peníze, bratři a sestry mi dali mnohem více, než dřív. Dali mi více, než si sami nechali, protože věděli, že jim něco koupím.

Později mi tatínek ukázal svoji výšku soucitu a náklonnosti. Celý život byl velmi respektovaným džentlmenem. Po celá léta za ním chodil každé ráno jeden holič, aby mu oholil tváře a občas ostříhal nehty. V posledních několika letech svého života však chtěl, aby holič chodil jenom tehdy, když potřeboval ostříhat vlasy. Třebaže měl peněz dost, řekl, že každodenní návštěva holiče je marnotratnost a že je to zbytečné. Peníze, které dával na tyto věci, pak dával pro mě do takové krabičky, která ležela na jedné polici. Docela často jsem si z ní peníze brával. Občas mi to bylo líto, protože můj tatínek stárnul a toto všechno dělal jenom kvůli mně. Začal se holit sám, jenom aby mi mohl dát více drobných.