Mířím do nebes

Když jsem byl malý chlapec, měl jsem takové malé světlo — vy tomu říkáte baterka — a bavilo mě svítit na různé věci. Svítil jsem na vrcholek mangového stromu a říkal jsem, že mířím do nebes. Moji bratři a příbuzní se tomu smáli.

V Mahábháratě je jeden příběh o tom, jak Pánduovci šli do Nebe, ale postupně každý z nich, s výjimkou toho posledního, padl mrtev. My jsme měli jednoho kuchaře, který rád vtipkoval. Řekl: „V Mahábháratě se Pánduovcům nepodařilo vystoupat do Nebes. Teď nám tam Madal posvítí, abychom tam mohli jít.“

Mému tatínkovi se takové žerty nelíbily. Řekl: „Neodrazujte mého syna! Neberte odvahu dětem!“