Duchovnost a věda
Duchovnost potřebuje Boha. Má Boha. Věda nemá žádného Boha. Ani žádného nepotřebuje.
Nejzábavnější věcí je, že věda je neustále a vytrvale vyzývána vědou samotnou. Vědecké objevy dávných dob blednou do bezvýznamnosti před vědeckými objevy dneška, zatímco realizace Krišny, Buddhy a Krista vzdorují síle námitek zvenčí i zevnitř. Je pravda, že věda poskytuje člověku všechny jeho praktické potřeby. Stejně tak je pravda, že duchovnost odhaluje člověku význam jeho života a důležitost jeho pozemské existence.
Věda odsuzuje hledajícího tím, že ho obviňuje ze strachu z Neznámého. Hledající žehná zjevné hlouposti vědy a tiše říká, že se vůbec Neznámého nebojí. Jednoduše má Neznámo rád a nemůže si pomoct, ale musí Neznámo obejmout.
Věda závisí na vnějším pokusu. Duchovnost závisí na vnitřním hledání a snaze. Vědec objevuje sílu, která velmi často ohrozí dokonce i jeho vlastní život. Duchovní hledající objevuje sílu, která vede a utváří jeho život do života božského naplnění.
Jaký by tedy měl být vztah mezi vědou a duchovností? Měl by to být vztah vzájemného přijetí a skutečného porozumění. Není rozumné, když očekáváme od vědy a duchovnosti stejnou pravdu, stejné poznání a stejnou sílu. To nesmíme dělat. Ani si nesmíme pro vědu a duchovnost stanovit stejný cíl.
Naslouchejme poselství Hmoty skrze hlas vědy. Naslouchejme poselství Ducha skrze hlas duchovnosti. Nakonec, nezapomeňme, že duchovnost je duše a věda je tělo.
