Náš malý pes Kanu

Náš malý pes Kanu opustil tělo 23. prosince 1992. Mí žáci a já, ale zejména Ranjana, jsme byli vrženi do moře žalu. Ranjaninu náklonnost ke Kanuovi a Kanuovu náklonnost k Ranjaně si lze pouze představit, nelze ji však popsat. Čekala mne těžká chvíle, ve které jsem jí měl oznámit Kanuovu smrt. Připravoval jsem se na to dlouho, velmi dlouho. Utěšoval jsem ji s nejvyššími obtížemi. Myslel jsem, že bude šťastná, když se Kanu inkarnuje v člověka a nebude se vracet zpět do říše zvířat. Myslel jsem, že poprosím Supreme, aby mu udělil lidskou inkarnaci, ale ona plakala dál a řekla: „Ne, nechci, aby Kanu měl ty samé zkušenosti, které vidíme ve světě lidí — nejistotu, žárlivost a všechny nebožské vlastnosti. Chci, aby zůstal ve světě duše.“

V tu chvíli přišla duše mé maminky. Řekla mi: „Nemějte obavy. Ty víš, kolik lásky a mateřské něhy mám pro Ranjanu. Udělám to pro ni. Budu mít Kanua u sebe.“ S neomezenou laskavostí a něhou přišla a vzala k sobě tu malou duši.

Ve světě duše vypadá Kanu úplně jinak než ve svých posledních dnech na zemi. Už není nemocný. Je teď třikrát větší a desetkrát neposednější. Má tolik životní energie. Ze začátku mu maminka dala modrý obojek, aby neutekl. Po nějakém čase ho sundala a už ho nikdy nemusela použít. Stal se velmi oddaným vůči mamince a všem ostatním členům naší rodiny ve světě duše. Maminka tak získala neocenitelné bohatství.

Kdykoli mne přijde maminčina duše navštívit, má s sebou Kanua a já ho vidím, jak leží na pohovce, nebo na mém klíně přesně tak, jak to dělával, dokud byl s námi.

Všichni jednoho dne umřeme, ale sladké vzpomínky na naše drahé činí naši mysl čistou, srdce krásným a život božským.