Proč „já“ tak vytrvale pátrá po tom, zda je „já“?

Ego, které je malým „já“, stále hledá něco jiného než sebe, protože je omezené. Pravou přirozeností ega je být nespokojeno a nepotěšeno. Není nikdy spokojeno s tím, co má a čím je, protože pravda je vždy někde jinde. Pravda je daleko vzdálená od ega, ale ego si myslí, že je hned za rohem, blízko po ruce, v jejím snadném dosahu. Kdekoliv ego je, zdá se mu, že stojí na jednom břehu řeky a vidí, že pravda je na druhém břehu. Potom, když přijde k tomuto břehu, objeví, že pravda je nakonec někde jinde. Ale malé „já“ je vždy unešené svým vlastním pojetím pravdy. Na jedné straně se prochází po poli odrazujících zážitků, a na druhé straně cítí, že právě vstupuje do pole povzbuzujících a uspokojujících zážitků.

Velké „Já“ je za možností naší definice. Je za hranicí jakékoliv činnosti nebo zážitku. Nemůžeme spoutávat pravdu v našem omezeném vědomí. Pravda je toto a za okamžik je něčím úplně jiným. Když se něco pohybuje, potom řekneme, že je pravda, že se to hýbe. Ale naše upanišady říkají a naše realizace popisuje pravdu tímto způsobem: „‚To‘ se hýbe i nehýbe; ‚to‘ je daleko a zároveň blízko.“ Pravda je zde, tam a všude, a zároveň je za hranicí času a místa. Nesmrtelné „Já“ nemůžeme definovat myšlenkami naší mysli. Je za, daleko za naší definicí. Myslí nemůžeme přemýšlet o Absolutním. Můžeme ho pouze realizovat silou naší aspirace. Toto „Já“ nic nehledá. Ztělesňuje v sobě vše. Neustále přesahuje a přesahuje; přesahuje svou vlastní nejvyšší Výšku.

Malé „já“ je neustále nespokojené. Pláče po svém uspokojení tady a tam, protože nevidělo pravdu. Zároveň nechce vidět pravdu způsobem, jakým musí být pravda viděna — pomocí vědomého uvědomování si duše. Nechce ani trošku světla. Chce nechat vyhladovět možnosti a projevení duše. Velké „Já“ je vždy spokojené. Roste, rozšiřuje se a naplňuje. Nemá potřebu hledat někde naplnění, jelikož samo ztělesňuje to nejvyšší naplnění.