Zacházení se špatnými silami

Někdy na žáky útočí špatné síly, protože žáci udělali špatně řadu věcí. Když na ně síly zaútočí, tehdy trpí. Pak požádají o rozhovor. Cítí, že když s nimi promluvím, bude tomu konec. Ale já jsem si vnitřně všiml, proč trpí. Vím, že když jim navenek budu věnovat pozornost, jejich utrpení se zvětší. Často jsem udělal zkušenost, že jakmile špatné síly vidí ve vnějším světě lásku a soucit, zaútočí zuřivěji. Když mě tyto síly vidí, jak na vnější úrovni přicházím s láskou, zájmem a náklonností, zaútočí nejsilněji, protože jsou nejsilněji ohroženy. Je to jako poslední křeč. Jejich útok je tak mocný, že se s ním oběť ztotožní a odevzdá se jim. Pak se stane nástrojem špatných sil a jeho deprese a frustrace vzrůstá. Mnohokrát tomu tak bylo. Když člověk v depresi požádá o rozhovor, neposkytnu ho, protože vím, jaké budou důsledky. Vím, že trpí, ale nesmím krmit ničivý aspekt. To je důvod proč se žáky jednám často pouze ve vnitřním světě — s nejvyšším soucitem, láskou a zájmem. Ačkoli se může zdát, že vás ve vnějším světě přehlížím, musíte vědět, že vás nepřehlížím ve vnitřním světě.

Když ve vašem životě hrozí deprese a frustrace, pak jestliže chcete přijmout mé světlo, musíte přinést trochu vnímavosti. Mou léčbu budete moci obdržet podle své schopnosti přijímat. Co je vaší schopností přijímat? Vaší schopností přijímat je vaše veselost. Nemáte žádnou schopnost přijímat, když jste v depresi, takže není nic, co je možné navenek udělat. Je-li pacient mrtev, co může lékař dělat? Nehledě na to, kolik mu dá doktor injekcí, pacient nemůže být vyléčen. Pouze když zbývá trochu životní energie, je tu jakási naděje. Začne-li pacient s trochou veselosti, která je duchovní životní energií, pak váš doktor Guru bude schopen okamžitě tuto veselost nakrmit. I když jste trpěli po dlouhou dobu, přicházíte-li ke mně s veselostí, mohu vaše utrpení vyléčit. Vaše veselost je poupě, které rozkvete. Ukážete-li vnitřní veselost, jsem vám připraven pomoci, jak navenek, tak vnitřně. Ale bez vaší veselosti neuspěji v té samé minutě, kdy se vám pokusím navenek pomoci a vaše deprese se nekonečně zhorší. Takže, abyste sami sebe zachránili, musíte přinést trochu veselosti.

Navenek se tolikrát pokouším žáky potěšit jejich vlastním způsobem tak, aby mě také potěšili mým vlastním způsobem. Potěším-li je desetkrát jejich vlastním způsobem, cítím, že by mě měli potěšit alespoň jednou mým vlastním způsobem. Ale lidská touha nemá konce. Čím více se je pokouším potěšit, tím více mě nutí, abych je těšil. Cítím, že by se alespoň měli chovat jako džentlmeni. Potěším-li já je desetkrát, měli by se pokusit potěšit mě alespoň jednou. Ale oni místo toho chtějí potěšit nevědomost a mě nechtějí potěšit dokonce ani jednou. Kdyby mě opravdu potěšili, mohli by se otevřít světlu, soucitu a blaženosti. Ale místo toho žáci říkají: „Nedal jsi mi rozhovor. Netěšíš mě. Mnoho věcí děláš špatně. Usmál ses na někoho jiného a učinil mě žárlivým. Něco uděláš špatně, nutíš mě, abych trpěl a pak se jen díváš. Jenom tady sedíš a maluješ nebo hraješ na flétnu. Děláš z nás hlupáky a nevyplníš žádnou z našich potřeb.“ Když tohle žáci cítí, co potom mohu dělat. Jsem bezmocný.