Naděje1

Naděje je zároveň prostá i hluboká. Je to naděje, která spojuje Nebe a zemi. Naděje je most mezi Nebem a zemí. Je to naděje, která nám na počátku naší duchovní cesty dává pocítit, že jsme z Boha a že jsme pro Boha.

Bůh doufá, že se projeví v nás a prostřednictvím nás. My doufáme, že realizujeme Boha, abychom se mohli osvobodit z pout nevědomosti. Bůh doufá, že z nás učiní dokonalé nástroje. My doufáme, že nakonec Boha potěšíme Jeho vlastním Způsobem.

Říkáte, že protože existuje život, existuje naděje. Máte pravdu. Chci ale něco přidat. Protože existuje naděje, žijeme věčně — ve vnitřním světě, ve vnějším světě nebo v obou světech. Říkáte, že naděje vidí osvěcující světlo v nejhlubší temnotě. Máte naprostou pravdu. Chci ale něco přidat. Naděje je sama o sobě světlo, které osvětluje temnotu. Miluji naději. Nemusím milovat Boha, ale v nejvnitřnějších zákoutích mé bytosti, v nejvnitřnějších zákoutích mého srdce cítím, že Bůh mě miluje. Ať už miluji Boha nebo ne, Bůh mě miluje — to je má vznešená naděje. Nemusím se starat o Boha, ale se vší upřímností cítím, že Bůh se o mě stará. Ať už se o Boha starám nebo ne, Bůh se o mne stará — to je má vznešená naděje.

Existuje lidská naděje a božská naděje. Lidská naděje je spoutaná touha; božská naděje volná aspirace. Spoutání touhou a spoutání zemí je totéž. Volnost aspirace a volnost nebe je totéž. Lidská naděje nás inspiruje a energizuje. Božská naděje v nás probouzí nejen nekonečné možnosti, ale i nesmrtelnou realitu.

Lidská naděje inspiruje naši vnější cestu. Božská naděje aspiruje v naší vnitřní cestě a prostřednictvím naší vnitřní cesty. Naše vnější cesta nás přivádí ke jménu a slávě, což nakonec vede k naprosté frustraci. Ale v božském světě, ve světě aspirace, na konci naší vnitřní cesty uvidíme, ucítíme a vrosteme do osvícení.

Když aspirujeme, uvědomíme si, že naděje je ruka, krásná a silná, zvoucí a ukazující k naší vnitřní přeměně. Vidíme a cítíme, že naděje je dokonalým počátkem naší realizace Boha. Když neaspirujeme, naděje se nám ukazuje jiným způsobem. Máme ale pocit, že se možná jedná o pouhou mentální halucinaci, že je to vše jenom klam.

Žádný jedinec zde na zemi, ať už aspiruje nebo ne, nemůže naději uniknout. Avšak naděje sama o sobě není únik. Naděje nás spojuje s vyšší skutečností, která nás osvěcuje a naplňuje.

Svět je tělo. Obyčejná lidská bytost není spokojena s vědomím těla, že ho má a že jím je. Chce vidět vědomí těla budoucnosti. Bude šťastná, jen pokud může vidět možnosti, potenciál, skutečnost a nevyhnutelnost budoucnosti. Ale upřímný hledající nechce vidět vzdálenou či dalekou budoucnost. Cítí, že tento svět je Věčné Nyní. Pomocí své přesvědčivé vnitřní naděje chce vidět, cítit a vrůst do tohoto Věčného Nyní.

Možná někteří z vás ví, že sloužím Organizaci spojených národů. Máme skupinu v OSN, která se schází dvakrát týdně, aby se modlila a meditovala za mír. To, čemu dnes říkáme Organizace spojených národů, bylo dříve známé jako Společnost národů. Společnost národů byla vizí Woodrowa Wilsona. Woodrow Wilson byl muž nejvyšší vize. Představoval si, že spojením duší všech národů může vzniknout světový mír.

V Organizaci spojených národů jsou zástupci z každého koutu světa. Přišli s upřímnou nadějí, že jednou zasvitne den, kdy skončí všechny pohromy a nedorozumění na světě a lidstvo se sjednotí jako jedna rodina. Uvnitř této naděje se objevuje možnost. A to, co se objevuje uvnitř této možnosti, je nevyhnutelnost.

Světu chybí ještě miliony mil, než dosáhne úplného míru. Nicméně nemáme důvod být odrazeni jen proto, že nevidíme celou skutečnost. Před rozedněním je tma. Když se podíváme do tmy, která je všude kolem, a ztotožníme se s ní, je pro nás téměř nemožné věřit, že zasvitne světlo. Avšak na konci tunelu je světlo. Na konci temnoty je světlo.

Toto světlo, o kterém mluvíme, není naše mentální halucinace či přelud. Toto světlo je vnitřním světlem naší duše zářící hluboko uvnitř nás, které se neustále usilovně snaží vyjít na povrch. Je víc než dychtivé vyjít na povrch, aby nás osvobodilo, osvítilo a zdokonalilo.

Je to jako s dítětem a jeho matkou. Matka se vždy na vnitřní i vnější úrovni snaží, aby její dítě bylo dokonalé. Podobně se i naše vnitřní světlo snaží osvobodit naši vnější existenci od noci nevědomosti.

V Organizaci spojených národů se shromáždili zástupci z mnoha a mnoha částí světa, aby pracovali na jeho jednotě. A přestože se jednota zdá být vzdálená, stále mají vnitřní naději, že se jednoho dne stane skutečností.

V této chvíli si jednotlivé země světa nerozumějí a některé z nich jsou, velmi mírně řečeno, nebožské. Hluboko v nich je však vnitřní volání. Každý národ doufá, že jednoho dne dosáhne míru, světla a jednoty. Tyto vlastnosti pak nepochybně vejdou do světové arény právě díky tomu, že je každý národ zaplaven nadějí. Tato naděje dneška bude proměněna v trvalé uspokojení zítřka, jen když budeme věřit v naději, vrůstat do naděje a v každém okamžiku vdechovat vůni a krásu naděje.


  1. WING 3. Honolulu, Havaj, 15. března 1980

Sri Chinmoy, Co potřebuji od Boha, (knižně nevydáno), 2016