II.
Před šesti měsíci jsem měl překrásný rozhovor se svými třemi přáteli jogíny. Byl jsem zvědavý, co si myslí o svých žácích. Chtěl jsem vědět, zda jsou se svými žáky spokojeni.Můj přítel jogín A řekl: „Myslím, že přijímáním žáků jsem v tomto životě udělal jen jednu vážnou, nenapravitelnou chybu. Skutečně nevím, jestli jsem já jejich mistrem nebo jsou oni moji mistři. Mám veliké štěstí, že mi Bůh řekl, že toto je má poslední inkarnace.“
Můj přítel jogín B řekl: „Nebudu a nemohu svalovat vinu na Boha, že mám takové nešťastné žáky. Byl jsem to já, kdo chtěl mít stovky žáků. Každý můj žák je skutečná bolest hlavy, vážný problém a těžký náklad. Děkuji Bohu, že je to má absolutně poslední inkarnace. Nebudu se již více přátelit s Matkou Zemí.“
Můj přítel jogín C řekl: „V žádném případě nemohu vinit své žáky. Nebyl jsem schopný je potěšit. Jak mohu očekávat, že oni potěší mne? Přeji si přijít na zem ještě jednou s větším mírem, s větší blažeností, s větším množstvím světla a větší silou, abych je mohl potěšit, to znamená osvětlit jejich naprostou spoutanost a bezednou nevědomost. Musím říci, že v tomto životě jsem tím nejžalostnějším selháním.“
Nyní mne mí přátelé jogíni požádali, abych jim řekl, co si myslím já o svých žácích. Byl jsem více než dychtivý povykládat mým přátelům, co jsem cítil ze svých žáků, ale Nejvyšší ihned uzavřel má ústa.
Po pěti minutách za mne řekl: „Nemá žádného žáka. Všichni jsou to Moji žáci. Protože to jsou Mí žáci, nemá co o Mých žácích mluvit. Nechte Mne něco říct o Mých žácích.
Ráno pláčou pro svou realizaci. V poledne pláčou pro osvobození lidstva. Večer pláčou pro Mé plné Projevení na zemi.“
„Můj Pane, mohu dostat tu čest říct Ti něco za Tvé žáky?“
„Ano, můžeš. Ale neodporuj Mi, neuváděj Mne do rozpaků, Můj Synu.“
„Jménem Tvých žáků Tobě, můj Pane, nabízím vděčnost, stálou vděčnost a věčnou vděčnost.“
