Část V: Náboženství (převážně hinduismus)

CO JE TO NÁBOŽENSTVÍ?

Co je to náboženství? Náboženství je Bůh. Náboženství je Pravda. Bůh a Pravda jsou jedním. Avšak když řeknu, že mé náboženství je Bůh, je tu velká pravděpodobnost, že mě můžete špatně pochopit. Ale pokud řeknu, že mé náboženství je Pravda, okamžitě se mnou budete souhlasit. Trochu to vysvětlím. Když řeknu, že mé náboženství je Pán Krišna a vy ho musíte přijmout, ve vašich očích vyšlehne oheň. Ale pokud řeknu, že mé náboženství je Pravda, vyskočíte a řeknete: „Stejně tak moje.“ A teď, pokud místo abych řekl: „Musíš přijmout mé náboženství,“ řeknu: „Přijměme univerzální Pravdu,“ zvoláte: „Již jsem ji přijal, děkuji, můj příteli!“

Náboženství je činem vize, který nás vede a provádí ke světu Za. Náboženství je intuice. Intuice je každému z nás tak blízká a drahá, tak důvěrná naší duši, a tak důvěrná našemu srdci, že nevyžaduje žádné vysvětlení. Stejně tak můžeme prohlásit, že intuice je vědomí všeprostupující existence. Zeptejte se člověka, jak si je jist svou existencí. Ticho ovládne jeho ústa. Ví, co je jeho existence. Cítí ji. Avšak vysvětlení se mu vyhýbá. Náboženství je právě ta intuice, která vzdoruje vysvětlení, ale která je sebeztělesňující a sebevysvětlující pravdou.

Náboženství není fanatismus. Náboženství je ve své nejčistší podobě cítěním univerzální jednoty Pravdy. Fanatik nikdy nevidí pravdu v její úplnosti, dokonce ani ve své nejdivočejší obrazotvornosti. Fanatik nemá, co by světu nabídl, především proto, že nenechal dveře svého srdce doširoka otevřené a chybí mu schopnost rozmlouvat s vlastní duší.

To, co potřebujeme, je přímé Osvícení. Hle, rozdíly jsou pohřbeny v zapomnění. Díky svému pocitu univerzální jednoty běžíme blíže a blíže k Nejvyššímu. Náš život má svou vlastní svobodu. Omezenost našeho myšlení zabíjí tuto svobodu. Tato svoboda nenachází žádnou radost ve vznešených a úchvatných prohlášeních. Tato svoboda chce být živoucím vyjádřením našich vnitřních myšlenek a pocitů. Svoboda je jednota. Jednota je všeenergizující a všenaplňující Pravdou.

Náboženství promlouvá. Promlouvá významněji než slova. Naneštěstí je jeho poselství často nelítostně překroucené. Nicméně nakonec triumfálně vyjadřuje pravdu.

Když myslíme na náboženství, náš postoj by měl být chápavý a oceňující, spíše než kritický a soutěživý. Kritika a soutěživost vytváří disharmonii, která je ničivou silou. Pochopení a oceňování vytváří harmonii, která je tvořivou silou. Harmonie je navíc ještě životem existence.

Každé náboženství je pro své stoupence nepostradatelné. Každé náboženství je také naplněno inspirací. Tato inspirace je přesvědčení kolektivní duše stoupenců. Mír musí být jejich heslem, tak jako je Pravda jejich jediným cílem.

Významná jsou Thákurova slova, který o náboženství řekl:

Náboženství je živoucí výzvou k tomu nejvyššímu v lidských bytostech, aby čelily bouřlivým problémům života. Pravda, existuje nespočet problémů. Ale existuje také Všemohoucí Síla. A co je zvláštní, tato síla využívá problémy jako skutečné nástroje, které v budoucnu přinesou požehnání lidstvu.

Náboženství rozšiřuje. Rozšiřuje naše cítění. Náboženství žije. Žije v nejvnitřnějších zákoutích našeho srdce. Náboženství vítězí. Vítězí v našem sebedávání.

Božským cílem náboženství je otevřít uzavřenou nádobu lidské energie. Život sám o sobě je náboženství — důvěrné, nepřetržité a naplňující. Žijme otevřeně a svobodně. Vyznávejme takové náboženství, které zahrnuje všechny lidské bytosti, které kdy žily na zemi, které jsou na scéně světa nyní a které zde budou pobývat po nesčetná léta, jež přijdou. Naše náboženství je to, které zdokonalí řád světa. Naše náboženství je to, které bude křižovat mezi břehy Věčnosti a Nekonečnosti.