Univerzálnost náboženství

Newyorská Církev univerzalistů je určena pro všechna náboženství světa. Je to rostoucí rodina s jedním Domovem. Tento Domov je ztělesněním Srdce. Srdce je ztělesněním Pravdy. Naplnění je tam, kde je Pravda.

Proč potřebujeme náboženství? Potřebujeme náboženství, protože chceme jít za konečné, abychom mohli rozmlouvat s Nekonečným. Je to nejen možné, ale také nevyhnutelné, protože uvnitř nás je vědomá bytost, která zří Boží Skutečnost v úplnosti.

Náboženství je spontánní zkušeností a nikdy ne teoretickou znalostí. Tato zkušenost je nesmírně praktická a můžeme ji vědomě používat v každém okamžiku své pozemské existence.

Náboženství nebylo člověku nikdy vnuceno. Vzniklo z nejhlubší potřeby jeho vnitřní bytosti. Když tato vnitřní bytost vyjde do popředí a rozhlédne se kolem, cítí Boží všeprostupující Imanenci; a když se podívá vzhůru, cítí Boží všepřekonávající Transcendenci jako své vlastní božské dědictví.

Náboženství má dva životy: vnější a vnitřní. Svůj vnější život nabízí hledajícím v přípravné fázi vitální a emocionální aspirace. Svůj vnitřní život nabízí pro univerzální meditaci a realizaci Boha.

Náboženství ve fyzickém je nevědomým pláčem po Bohu; ve vitálnu je slepým bojem po vlastnění Boha; v mysli je neustálým bojem po přemožení Boha; v srdci je vědomým pláčem po tom sedět na klíně Boha; a v duši je lodí Vědomí, která touží po tom plavit se mezi břehy stále se překonávající Nekonečnosti a stále kvetoucí Nesmrtelnosti.

Nemorálnost chce zničit náboženství. Bůh říká náboženství: „Neboj se, Mé dítě, dávám ti nezdolnou sílu morálky.“ Egoismus chce udusit náboženství. Bůh říká náboženství: „Neboj se, Mé dítě, pokládám tě do stále se rozšiřující rozlehlosti univerzálnosti.“ Smrt chce pohltit náboženství. Bůh říká náboženství: „Neboj se, Mé dítě, dělám z tebe ztělesnění nesmrtelnosti.“

Věda a náboženství. Říká se, že věda a náboženství jsou vždy na kordy. To nemusí být pravda. Věda dynamicky hraje svou roli tím, že vysvětluje imanentního Boha. Náboženství božsky hraje svou roli vykládáním transcendentálního Boha. Věda se zabývá fyzickým světem, zatímco náboženství se zabývá vnitřním a duchovním světem. Mysl je student a Příroda je profesor vědy. Srdce je student a Duše je profesor náboženství.

Filozofie a náboženství. Filozofie a náboženství jsou dva důvěrní přátelé. Filozofie dosahuje svého vrcholu dokonalosti, je-li inspirována vírou, vizí, zkušeností a realizací oduševnělého náboženství. A s pomocí bdělé a zdravé filozofie se náboženství osvobozuje z léček pověry, rozmaru a fantazie.

Morálka a duchovnost v náboženství. Morálka v náboženství je nepřerušovanou cestou k ideálnímu životu. Tato cesta někdy vypadá jako nekonečná. Nicméně ztělesňuje přibližování představovaného ideálu, cíle. Duchovnost v náboženství si plně uvědomuje svou skrytou Nekonečnost. Dopravuje aspirujícího člověka k živoucímu Příbytku Boha. Nekonečnost, kterou duchovnost odhaluje v náboženství, je uskutečňována prostřednictvím spontánní vnitřní potřeby. Pro náboženského aspiranta naděje vlétá do jistoty, z boje se stává dobytí a naprosté Naplnění přivolává sílu vůle.

Individualita a univerzálnost. Univerzálnost neznamená a nemůže znamenat úplné vyhasnutí stoupajícího individuálního plamene v lidském srdci. Naopak, když se člověk v nepřetržitém procesu zuniverzálnění překonává, nanejvýš jistě bude přebývat v hlubších, rozlehlejších a vyšších říších Světla, Míru a Síly. Jen tehdy vroste do svého pravého Já, svého Věčného Já. Nepochybně, na samém počátku bude cítit žalostný konflikt mezi individualitou a univerzálností. Avšak tento jeho pocit nebude trvat navždy, protože samotný tento konflikt v sobě obsahuje příležitost pro nanejvýš přesvědčivý soulad, čistou směs jedinečné transcendence.

Náboženská víra. Náboženství bez víry je tělem bez života. Náboženská víra je přeměňujícím zážitkem, a ne pouhou myšlenkou. Víra má kouzelný klíč k sebeobjevení. Sebeobjevení je nepopiratelně objevením Skutečnosti. Víra je aktivním účastníkem v božské Lásce, Harmonii a Míru. Nakonec přenáší náboženství do všeprostupující Blaženosti světa Za.

Hřích v náboženství. Je pravda, že pojem hříchu je v náboženství velice rozšířený. Co je to hřích? Není to nic jiného než zážitek nedokonalosti. Tato nedokonalost existuje prostě proto, že stvoření se stále ještě utváří. Na stvoření musí sestoupit dokonalost. Je to otázka času. Stvoření je činnost, je to neustálý pohyb: vpřed, vzhůru a dovnitř. Evoluce je nesmrtelná píseň, kterou stvoření ustavičně zpívá. Dnešní hřích je zosobněná nedokonalost. Zítřejší ctnost je ztělesněná dokonalost.

Celé Boží stvoření se skládá ze dvou věcí: konečného a Nekonečného. Když jdu já, konečné, vzhůru, je to má seberealizace. Když Bůh, Nekonečné, schází dolů, je to Jeho Sebeprojevení. Když já do Něj vstoupím, do toho Nejvyššího, dává mi svou Jednotu. Když On vstoupí do mě, mého nejnižšího, nabízím Mu rozmanitost, kterou mi On Sám svěřil, když má duše sestoupila na zem, aby Ho odhalila, aby Ho naplnila.

Všechna náboženství jsou v podstatě jedním, jsou neoddělitelná. Každé náboženství je neomylnou cestou vedoucí k věčné Pravdě a je skutečným projevením této Pravdy. Náboženství se nemění, avšak co se týká vnější podoby, zvyků, rituálů, okolností a prostředí, musí podstoupit změny. „Sjednoceni přetrváme, rozděleni padneme.“ Toto často citované rčení můžeme vhodně použít v dnešní přednášce. Spojená síla všech náboženství zná nejvyšší tajemství, že na žádné náboženství bychom neměli shlížet. Chybí-li tato spojená síla, pak žádné náboženství nedokáže stát se svou hlavou vztyčenou. Náboženství je jedno. Avšak projevuje se prostřednictvím mnoha náboženství, pomocí četných náboženství.

Jsem nesmírně hrdý, že jsem mohl navštívit církev univerzalistů, protože mé srdce hlásá pravdu, že náboženství, které je univerzální, je jádrem všech náboženství, a že poznání tohoto univerzálního náboženství není monopolem žádného jednotlivce. Každý jedinec, bez ohledu na kastu, vyznání nebo národnost, může poznat toto univerzální náboženství, má-li dynamickou představivost, tvořivou inspiraci a naplňující aspiraci vstřebat ducha všech náboženství.

Jsem hinduista. Jsem hrdý na svůj hinduismus. Můj hinduismus, Sanatana dharma, věčné náboženství, mě naučil: Aham brahma: „Jsem Brahman, jedno bez druhého.“ Vy jste křesťané. Jste hrdí na své křesťanství. Vaše božské náboženství vás naučilo: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Jsem-li hinduista v nejčistším slova smyslu, musím být v jádru křesťan, neboť hluboko v sobě vidím univerzální Pravdu, cítím ji a stávám se jí. Co je Pravda? Pravda je náš božský Otec. Dítěti nevadí, že někdo říká jeho fyzickému otci bratr, jiný strýc, někdo další synovec a čtvrtý člověk přítel. Má stejně rád přístup všech lidí k jeho otci. Podobně když různá náboženství přistupují k Pravdě, našemu Božskému Otci, každé svým vlastním způsobem, musíme být nanejvýš šťastní. Protože každé náboženství chce Pravdu a jen Pravdu.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Jóga a duchovní život. Cesta indické duše..Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 1994.

Toto je 3rd. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Jóga a duchovní život. Cesta indické duše., dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »