Hinduismus: jeho duchovní význam

Ideálem hinduismu je vidět vše v Já a vidět Já ve všem. Hinduista věří, že každý jednotlivec je vědomým projevením Boha. Duch nezištné služby je jeho nejvyšším tajemstvím. Hinduista neomylně cítí, že Bůh se projevuje a zdokonaluje prostřednictvím každé lidské bytosti. Každá duše představuje určitý druh Božskosti, kterou vytvořil Nejvyšší. Každá lidská bytost má poslání, které má na zemi naplnit, a činí tak v Boží vyvolené hodině.

Dechem hinduismu je duchovnost. Cokoliv hinduista dělá, je prostředkem vedoucím k tomuto cíli. Je pravda, tak jako u každého jiného člověka, že se zde na zemi snaží dosáhnout všeho, čeho může. Avšak důležité je, že nic nedělá a nedokáže dělat na úkor svého duchovního života. Duchovní život je pro něj jediným životem, který mu nakonec může dát věnec vítězství dokonalé Dokonalosti.

V duchovním životě lidé velice často používají slovo „hřích“. Tady musím říci, že hinduista nemá s hříchem nic do činění. Bere v úvahu jen dvě věci: nevědomost a Světlo. Se Světlem své duše chce přeplavat přes moře nevědomosti a přeměnit své nižší já ve vyšší Já.

“Tena tyaktena bhunjita.“ „Těš se skrze odříkání.“ Toto je život dávající poselství hinduistických zřeců. Čeho se musíme zříkat, je řetěz našich tužeb, nic víc a nic míň. Ve zřeknutí se všech svých pozemských tužeb můžeme zakusit pravé božské naplnění.

Už jsem vám řekl, že dechem hinduismu je duchovnost. Ovládání smyslů hraje v duchovním životě velkou roli. Proto se pokusme jasně pochopit činnost smyslů. Oddaný hinduista cítí, že smysly nemají být umrtvovány. Tyto smysly jsou jeho nástroje. Jejich pomoc je nezbytná. Měly by pracovat plnou silou pro dosažení božského záměru všenaplňující, celistvé úplnosti. Jen tehdy v lidském životě nastane úsvit pravé Božskosti. Požitkářství končí naprostým zklamáním. Ubohé lidstvo! Tak vyhledává a čerpá požitky těla. Člověk není v životě určitě v ničem tak štědrý jako v dopřávání si požitků. Běda, k jeho naprostému údivu, před tím, než vyčerpá požitky těla, jeho život se sám vyčerpá do neplodné nicoty. Je nejvyšší čas, aby hrubé v člověku uvolnilo místo božskému. Hrubost neporáží. Zabíjí.

Duchovnost je všeobjímající láska. Tato láska dobývá člověka a nechává ho uvědomit si svou pravou, vnitřní Božskost tak, aby dokázal naplnit sám sebe a stal se dokonalým prostředkem pro projevení Boha. Tuto lásku či pouto lásky si v sobě člověk může vytvořit, aby se spojil nebo sjednotil s dalšími jednotlivci, příslušníky stejného národa i všech ostatních národů. To je to, co cítí oddaný hinduista.

Bez pohybu není pokrok. Pohyb potřebuje vedení. Vedení je znalost. Avšak člověk musí vědět, že mentální znalosti mu mohou pomoci jen do určité míry. S jejich pomocí se nepřiblíží k Cíli. Je to poznání duše, co člověku dává jeho realizaci Boha.

Robert Browning řekl:

„Tak svobodní se zdáme,
tak pevně spoutaní jsme.“
— Robert Browning

Člověk je připoután ke konečnému, avšak nemůže být konečným spoután. Člověk se odevzdal času a prostoru. Ale ani čas, ani prostor ho nenutily se odevzdat. Člověk se snaží vlastnit krásu konečného. Myslí si, že pokud se dokáže připoutat ke konečnému, dokáže vlastnit jeho krásu. Běda, namísto aby vlastnil, je vlastněn. Čas a prostor ho okouzlily. Myslel si, že si je dokáže přivlastnit, když se odevzdá. Radostně přijaly jeho odevzdání. Ale nemilosrdně si jej přivlastnily. Vlastnictví není jednota; dobytí není jednota.

Vizí hinduismu je jednota v rozmanitosti. Hinduismus nejprve s láskou používá všechny cizí prvky, potom se je snaží vstřebat, pak se jako celek snaží rozšířit, aby mohl sloužit lidstvu a přírodě. Toto je skutečným znakem jeho smysluplné, dynamické životní aspirace.