Hinduismus — cesta duše Indie

Hinduismus je vnitřní zážitek; je to zážitek duše. Hinduismus není náboženství. Je to název kultury: sebedisciplinované, duchovní kultury. Ve skutečnosti slovo „náboženství“ ve slovníku hinduisty nenajdete. V jeho slovníku je slovo dharma. Dharma nepochybně zahrnuje náboženství, avšak její dlouhé paže dosáhnou daleko za obvyklé pojetí náboženství. Dharma znamená vnitřní zákon života, hlubší význam lidské existence. Dharma je sanskrtské slovo, které se odvozuje od kořene dhri, držet. To, co člověka drží, je jeho vnitřní zákon. Tento vnitřní zákon je božským, všenaplňujícím zážitkem, který osvobozuje člověka z pout nevědomosti, dokonce i když je ještě ve fyzickém světě.

Slovo náboženství se na druhé straně odvozuje od latinského slovesa ligare, svazovat. Starobylí Římané viděli náboženství jako sílu, která člověka spoutává a ovládá. Avšak starobylí indičtí zřeci cítili, že náboženství, dharma, musí osvobozovat člověka od toho, co ho svazuje, to znamená od jeho vlastní nevědomosti. Probuzené vědomí člověka musí odstranit nevědomost či přesněji, musí přeměnit nevědomost v poznání Pravdy.

Sri Aurobindo říká:

Za starých časů byl hinduismus znám jako Arya Dharma. Je zvláštní, že dokonce ani teď si lidé nejsou zcela jisti, z které části zeměkoule Árjové do Indie přišli. Někteří jsou skutečně toho názoru, že Árjové vůbec nepřišli zvenku. Svámí Vivékánanda je v čele seznamu těchto lidí.

Původ slova „hindu“ je velmi zvláštní. Je úzce spojen s řekou „Sindhu“, dnes řekou Indus. Avšak starodávní Iránci, kteří chtěli říkat Árjům podle jména řeky, u níž žili, to vyslovovali „Hindu“. Zdá se, že Árjům se to jméno líbilo a my, jejich potomci, jsme zamilovaní do jména „Hindu“ a jsme na ně pyšní.

Hinduismus nebo hinduistická Dharma je založena na duchovním učení hinduistických zřeců. Hinduistické šástry neboli písma, která řídí hinduistický život a chování, jsou osvíceny a naplněny světlem a silou posvěceného učení těchto starodávných zřeců.

Hinduistických šáster je mnoho. Každá významně a mocně přispěla k celku. Nejstarší a zároveň nejdůležitější jsou védy. Jsou považovány za nejstarší psané spisy, které se objevily od vzniku civilizace. Pro ostatní písma jsou védy jediným zdrojem. Védy mají další jméno, šruti — to, co je slyšeno. Říká se jim tak, protože jsou založeny na přímém odhalení. Autorita Véd spočívá v přímém, vnitřním duchovním zážitku, který pochází z božské Skutečnosti. Hinduista cítí v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, že zpochybňovat vnitřní zážitky védských zřeců znamená zpochybňovat samotnou existenci Pravdy. Vid, vědět, je sanskrtský kořen slova véda. Véda ve skutečnosti znamená Poznání Boha. Tak jako je Bůh nekonečný, je i Jeho Poznání nekonečné. Ve védách s překvapením a blažeností pozorujeme, že objevení Pravdy je nekonečně důležitější než objevitelé Pravdy. Bohužel, řád současnosti je opačný. Védy jsou čtyři: Rgvéda, Sámavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda. Každá véda se skládá ze dvou částí nazývaných samhita a bráhmana. Samhita obsahuje hymny nebo mantry, zatímco bráhmana vykládá jejich význam a správné použití.

Všechny ostatní hinduistické šástry, s výjimkou véd samotných, jsou známé jako smriti. Smriti doslova znamená vše, co se pamatuje. Smriti jsou védám velice zavázány. Jsou pyšné na skutečnost, že za svou autoritu vděčí védám a jedině védám. Tradičně mají velkou autoritu při vytváření společenských a rodinných pravidel, plavíc se na lodi mezi břehy vidhi, příkazů, a nišedha, zákazů, hinduistické společnosti.

Teď zaměřme svou pozornost na upanišady. Upa znamená blízký, ni znamená dole, šad znamená sedět. Upanišady odkazují na žáky, kteří sedí u nohou svého učitele a učí se duchovní nauky. Upanišady jsou filozofickou a rozumovou částí véd. Říká se jim také védánta, zakončení Véd. Jsou k tomu dva důvody. Jedním je to, že se skutečně objevují ke konci véd_; druhým je to, že obsahují duchovní podstatu _véd, která je plná Světla a Blaženosti. Skutečný počet upanišad zůstává dosud neznámý. Věrně jich bylo zachováno sto osm. Nejvýznamnější z nich jsou Íša, Kéna, Katha, Prašna, Mundaka, Aitaréja, Čhándógja, Brhadáranjaka a Švétášvatara.

Realizace Boha spočívá v meditaci, nikdy ne v knihách. To je největší tajemství upanišad. Mudrci a světci v upanišadách žádali své žáky, aby meditovali, jen meditovali. Dokonce svým žákům ani neradili, aby se na védy spoléhali jako na pomoc při realizaci Boha. „Medituj, Brahman je tvůj! Medituj, Nesmrtelnost je tvá!“ Zřeci upanišad na počátku cesty lidské duše volali: “Uttisthata jagrata…,“ „Povstaň, probuď se, nezastavuj, dokud nedosáhneš Cíle.“ Na konci cesty stejní zřeci volali znovu: Tat twam asi: „To jsi Ty.“

Teď přejděme k Sat-daršana, Šesti systémům indické filozofie. Jsou to rozličné filozofické školy, které byly později představeny některými z hinduistických mudrců. Systém mudrce Džaiminiho se nazývá Púrva Mímánsá; další jsou Vjásova Uttar Mímánsá či Védánta, Kapilova Sánkhja, Patandžaliho jóga, Gótamova Njája a Kanádova Vaišéšika. Studuje-li člověk nejprve Njáju, je pro něj poté snazší pochopit ostatní filozofické školy.

Všech těchto šest systémů je napsáno v sútrách neboli aforismech. Mudrci to nedělali proto, aby vykládali filozofii, ale aby v co nejkratších větách vyjádřili svá duši rozechvívající odhalení, která by se vryla do paměti aspiranta. V průběhu času byly tyto aforismy podstatně ozdobeny a vyzbrojeny bezpočtem poznámek a komentářů.

Je nejvyšší čas pozvat profesora Maxe Mullera, aby se k nám přidal na naší dnešní významné cestě:

Kráčet po královské cestě Šesti systémů filozofie je obtížné. Tato cesta je pro několik učených a vybraných. Běžní lidé potřebují snazší cestu. Tady vstupují na scénu purány. Purány nás učí hinduistické náboženství pomocí inspirujících příběhů podněcujících k zamyšlení, pomocí anekdot a podobenství. Purány představují hinduismus snadným, zajímavým, okouzlujícím a přesvědčivým způsobem. Hlavní rozdíl mezi védami a puránami je ten, že védští bohové představují kosmické vlastnosti Jediného, zatímco bohové v puránách představují Jeho lidské vlastnosti.

Nyní zaměřme svou pozornost na Bhagavadgítu neboli Nebeskou píseň. Je to písmo par excellence. Gíta je životním dechem hinduismu. Gíta nám říká nejen to, abychom realizovali Boha, ale také jak Ho realizovat. Gíta představuje tři základní cesty k realizaci Boha: Karma jógu, cestu činu, Džňána jógu, cestu poznání, a Bhakti jógu, cestu oddanosti. Emocionální oddanost a filozofické nelpění nejen mohou, ale musí běžet bok po boku, aby naplnily Božské zde na zemi. Tomuto posvátnému učení Gíty se nic nevyrovná. Oddaný hinduista může bez váhání říci, že Gíta je útěchou celého jeho života a bude útěchou jeho smrti.

Někteří nemají rádi naše rituály a obřady. Pro ně to nejsou nic než laciná, zmatená a okázalá představení. Avšak kritici nebudou mít jinou volbu než poopravit svůj názor, když se dozví, proč rituály provádíme. Je zbytečné říkat, že chceme, aby duchovnost vládla našemu životu, vnitřnímu i vnějšímu. Bez čistoty mysli nemůže existovat žádná pravá duchovnost. A pro ty, kdo si přejí čistotu, je provádění rituálů často neocenitelnou nezbytností. Víme, že když je mysl čistá, svítá osvícení. Jemné pravdy, které leží za dosahem našich smyslů, vstupují do našeho vědomí přímo prostřednictvím čisté mysli. Účast při rituálech tomuto procesu velmi pomáhá. Jistě, rituály jsou pouze vnější věcí. Ale musíme si uvědomit, že tyto vnější věci přináší pravdu zpět k jednotlivci. Rituály se nakonec dotýkají samotného jádra našeho vědomí. Rituály prostupují všemi aspekty hinduistického života.

Také obřady jsou v oblibě od dob Atharvavédy. Obřady, jsou-li prováděny s vnitřním nutkáním a aspirujícím srdcem, nám mohou značně pomoci k poražení nepřátelských sil, zabránění nevýslovných neštěstí a naplnění života v jeho božské plnosti. Vskutku, toto je božský postoj. Strach z duchovního úpadku nás trápí jen tehdy, používáme-li obřady, či spíše magické a nižší obřady, k dosažení sobeckých a nebožských cílů.

Pár slov o obrazech a symbolech. Neuctíváme obrazy a symboly. Uctíváme ducha, který je v nich. Tímto duchem je Bůh. Je tak snadné cítit přítomnost Boha v určité podobě a prostřednictvím určité podoby. Pomocí podoby musí jít člověk k Beztvarému; pomocí konečného k Nekonečnému.

Uctíváme přírodu. Ostatní se usmívají nad naší pošetilostí. My se smějeme jejich nevědomosti. Proč uctíváme přírodu? Protože jsme objevili pravdu. Objevili jsme pravdu, že Bůh se projevuje nejen v přírodě, ale jako příroda. „Krásná věc je radost navždy,“ řekl Keats. Krása je duše. Duše je veškerou radostí. Hinduistický hledající nedokáže oddělit aspiraci přírody od krásy a radosti duše. Aspirace přírody a blaženost duše spolu vytváří všemilující, všeobjímající a všenaplňující dokonalou Dokonalost.

„Podívejte se na vrchol hinduistické pošetilosti!“ říkají kritici. „Neboť ze všech věcí v Božím stvoření hinduista musí uctívat zvířata, stromy, dokonce i hady a kameny.“ Běda, kdy tito takzvaně moudří lidé zjistí, že neuctíváme kameny jako kameny, hady jako hady, stromy jako stromy a zvířata jako zvířata? To, co děláme, je velice prosté, přímé a spontánní. Ve všech těchto věcech uctíváme Nejvyššího; nic víc a nic míň. S tímto postojem hinduista touží uctívat všechny předměty na světě, od největšího po nejmenší.

Pohovořme o kastovním systému, který je předmětem neustálé kritiky. Co je to kasta? V nejhlubším smyslu tohoto slova je kasta jednota v rozmanitosti. Bez rozmanitosti není známky života. Rozmanitost je pro kosmickou evoluci nepostradatelná. Všichni lidé nemohou být na stejné úrovni vývoje: fyzického, vitálního, mentálního nebo duchovního. Taková podobnost není ani žádoucí. Nejdůležitější je, že každý jednotlivec má nekonečnou příležitost a svobodu rozvíjet se podle své vlastní linie růstu.

Za tímto vznešeným ideálem je jen jedna idea — sloužit a nechat si sloužit. Každý jednotlivec má v tomto ideálu své patřičné místo. Na kastovní systém je třeba se dívat jako na práci našich vlastních údů. Mé nohy nejsou o nic horší než má hlava. Jedno doplňuje druhé. Brahmín (kněz, učitel a zákonodárce), kšatrija (král a válečník), vaišja (kupec, obchodník a zemědělec) a šudra (dělník, sluha a pomocná síla) jsou všichni spojeni svou vzájemnou službou. Kasta není rozdělení. Ztělesňuje tajemství správného porozumění. A při správném porozumění sami sebe zcela naplňujeme. Hinduista cítí tuto prostou pravdu.

Pravý hinduismus se zříká všeho, co rozděluje a odděluje. Sní o Nejvyšší Pravdě v naprosté svobodě, o dokonalé Spravedlnosti ve všeobjímající lásce a o nejvyšším Osvobození jednotlivce v nepodmíněné službě lidstvu.

Hinduismus přikládá patřičnou důležitost všem duchovním postavám světa. Nachází v jejich učení obrovskou harmonii. Od dávných věků sesílá nebe Indie poselství Míru, Lásky a Pravdy. Podporuje a povzbuzuje syntézu všech světových náboženství. Dále hinduismus vždy prohlašoval, že nejvyšším cílem života není zůstat v jednom určitém náboženství, ale přerůst náboženství a uskutečnit Věčnou Pravdu a žít v ní.

Hinduismus je ztělesněním určitých vznešených, neomylných ideálů. Tyto ideály v nás žijí a rostou, rostou a žijí. Díky tomu je hinduismus stále živoucí silou. Žije, aby vedl. Vede, aby žil.

Poznat hinduismus znamená objevit Indii. Objevit Indii znamená cítit Dech duše. Cítit Dech duše znamená stát se jedním s Bohem.