Studoval jsem pěknou řádku písem. Také rád mluvím o duchovnosti, náboženství, vnitřním životě, a tak podobně. Ale osobně v sobě cítím pustou poušť. Z toho, co dělám, nezískávám žádné uspokojení. Cítím, že plýtvám drahocenným časem svým i ostatních. Mohl byste mi to nějak osvětlit?

Mám pro vás plné pochopení. Nejste jediný. Je velmi mnoho lidských duší, které se plaví na stejné lodi. Studium knih a spisů nám poskytuje informace, které můžeme citovat, a určité porozumění. Může nám dát nanejvýš inspiraci, ale nic víc. Tím, že si budeme půjčovat myšlenky druhých, nemůžeme být ve svém vnitřním životě nikdy opravdově osvíceni. Jedině studiem věčné knihy Pravdy v nás a neustálým nasloucháním Hlasu vnitřního Já se můžeme stát duchovně osvícenými. Tehdy nalezneme ve svém vnějším životě radost. Nejprve musíme Boha vidět a potom můžeme být jako On. Chceme-li být skutečně jako Bůh, naše mluvení musí uvolnit cestu stávání se. Dovolte, abych vám řekl pravdivý příběh.

V jisté bengálské vesnici v Indii chodil sluha každý den ke svému bohatému pánovi. Musel přitom přejet řeku na pramici. Jednoho dne byla silná bouře. Loď nedokázala zuřící řeku přeplout a sluha, který musel jít pěšky k mostu mnoho mil, přišel pozdě. Jeho pán byl rozčilený. „Ty hlupáku,“ křičel: „vyslovíš-li třikrát jméno Krišny, uvidíš, že nepotřebuješ loď. Dokážeš přes řeku přejít!“

To odpoledne nejevila bouře známky zmírnění a ubohý sluha se ocitl ve stejné situaci. Ve své prosté víře však poslechl radu svého pána. Z naprosté hloubky svého srdce vyslovil jméno Krišny. Hle, zázrak všech zázraků! Pocítil sílu, která ho poháněla k řece, a dokázal kráčet po samotných vlnách. Takto překročil řeku.

Když se o tom doslechl jeho pán, jeho radost neznala mezí. Rostoucí pýcha naplnila jeho srdce. Nebyla to snad jeho rada, co přineslo úspěch? „Nikdy jsem si nemyslel, že má rada má takovou velkou sílu,“ pomyslel si. „Potěším se z toho zázraku sám.“

A tak šel k řece, která teď byla klidná a tichá, a třikrát vyslovil jméno Krišny. Pak začal přes řeku přecházet. Ale celou jeho bytost mučil strach a pochybnost, a tak i když vykřikoval svaté jméno stokrát, jeho pokus nebyl úspěšný. Utopil se.

A teď, jaké poučení plyne z tohoto příběhu? Sluha měl upřímnou víru ve svého pána. Měl také bezmeznou víru v Pána Krišnu. Byla to tato naprostá víra v božskou moc, co ho zachránilo a dokázalo sílu Krišnovy milosti.

Podobně může řečník, i přes svou vlastní chabou víru, ve svých posluchačích probudit pravou víru. Ale tím, že bude sám skutečně duchovní, může ostatním pomoci nejvíc. Chceme-li ostatní přesvědčit o Pravdě, naše nejvyšší autorita přijde z přímého poznání Pravdy, a ne z jakýchkoliv písem. Neosvícená autorita hraje v božské Hře roli lampy, zatímco uskutečněná Pravda hraje roli Světla.